Podobizna

Jak namalovat ďábla? Vladimír Šmeral hraje zkoušeného malíře skvěle. Nedivím se, že mu v té době klečela u nohou spousta žen. Tento soft horor není vůbec vyšumělý, vážený oficiální texte distributora ! Je o neblahém vlivu peněz na charakter člověka, o falešné podstatě slávy, o pokrytectví, cti a o ceně, kterou platíme za světská pozlátka. Velmi aktuální věc, velmi dobrý film. "Varuj se toho, co se líbí této společnosti. To by byl tvůj konec." (08.02.2014)

Temný drahokam českého filmu. Nádherný šerosvitný film, kde závěrečný záběr kočáru odjíždějícího ulicí vypadá jak Schikanedrův obraz. Horor není zrovna žánr, který by u nás kvetl, ale tenhle film se hororu velmi blíží. Dokonalé kostýmy a reálie, skvěle vybrané herecké typy. Stupňující se napětí a úzkost a závěrečný antiklimax. Nechápu, jak distributor může do oficiálního textu napsat, že příběh je silně vyšumělý. (13.02.2011)

Další z povedených děl mezidobí 1946-48, tentokrát ne tak známé a o to více překvapující jak zvolenou látkou, tak velmi působivým zpracováním, které vytváří takovou atmsoférou, o níž se českému filmu zatím snad ani nesnilo. Z filmu opravdu místy nepříjemně mrazí a navíc zde hrají herci, kteří dávají zapomenout na předválečné ochotničení, i Růžena Šlemrová v typické roli se zde nenechá zastínit. Vladimír Šmeral však všem nebetyčně dominuje, jeho přeměna z poměrně nezajímavého typu kpřes charismatického vypočítavce po trosku zmítanou šílenství je vrcholným heteckým výkonem, v určitých místech ne nepodobným jeho Bobligovi v Kladinu na čarodějnice. Luba SKořepová je pro ženskou hrdinku velmi zajímavý typ. Každopádně, až na tento film narazíte, nenechte si ho ujít. (30.07.2009)

Všechny šestileté děti, které se ve tři hodiny ráno probudí, protože se jim chce čůrat, jenže jen se studeným potem strachu na čele bezradně leží v posteli a tisknou v náruči svého modrého plyšového medvídka, protože by cestou na záchod museli projít dlouhou chodbu, na jejímž konci na ně ze tmy zpoza roury od kamen zírají děsivé oči zlého Žida, jistě pochopí moje hodnocení. (27.02.2012)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)