Podobizna

Temný drahokam českého filmu. Nádherný šerosvitný film, kde závěrečný záběr kočáru odjíždějícího ulicí vypadá jak Schikanedrův obraz. Horor není zrovna žánr, který by u nás kvetl, ale tenhle film se hororu velmi blíží. Dokonalé kostýmy a reálie, skvěle vybrané herecké typy. Stupňující se napětí a úzkost a závěrečný antiklimax. Nechápu, jak distributor může do oficiálního textu napsat, že příběh je silně vyšumělý. (13.02.2011)

Po drahné době jsem se pustil znovu do jedné z mých dětských nočních můr. Romantický příběh o malířích, zlu a Ďáblovi od Gogola mi přišel i dnes působivý. Z hlediska hororového ladění je samozřejmě nejlepší první čtvrtina filmu a pak závěr. Černobílá šerosvitná kamera zachycuje strašidelné obrazy, kde světlo odhaluje to, co by mělo raději zůstat ve tmě. Snímek současně ukazuje dobu, kdy se proti zkostnatělému akademickému umění postavilo umění moderní. Reakcí na romantismus byl nový umělecký směr - impresionismus následovaný symbolismem a dekadencí. To ještě Gogol nezažil, ale tendence malovat nově za jeho života jistě byly, současně je třeba připomenout, že mnozí spisovatelé byli a jsou vizionáři odkrývající tajemství budoucnosti, která může být hodně vzdálená. Přerod Romana (V. Šmeral) byl uvěřitelný, Martina (L. Skořepová) byla půvabná. Scéna z aukce symbolicky ukázala, že zlo je nezničitelné, a proto je nutné s ním bojovat. Film do jisté míry připomíná horory 50. a 60. let. Škoda, že nástup komunistů k moci natáčení podobných snímků na dlouhou dobu znemožnil... aktualizováno - únor 2021 (18.08.2010)

Mne už bohužiaľ z dnešného diváckeho pohľadu táto dosť vyhrotená kritika zapredanosti umelca komerčným cieľom pripadala trochu naivná. Myslím, že tvorba umenia a zákazky sa dajú síce nie bez menších problémov, ale asi menej dramaticky zkombinovať a nemusí pri tom dochádzať nutne k deformácii charakteru. Celý film sledujeme tento prerod, inými slovami je dej predvídateľný. Jiří Slavíček však vytvára neskutočne ponurú atmosféru, ktorá môže konkurovať najlepším dielam filmu noir a štúdia Hammer. Podobizna by z maliarovho uhla pohľadu určite patrila medzi tie osobné, pravdivé diela, nepodliehajúce masovému vkusu. Takýto typ filmu môže vyvolať diskusiu ohľadom toho, či je zákazková, umelecky menej hodnotná tvorba v princípe zlá, ak ju väčšina ľudí vyžaduje. Film hovorí, že jednoznačne, ale neberie do úvahy sociologické stanovisko. (30.09.2014)

Podobizna časově spadá do krátkého období mezi poválečným znárodněním československé kinematografie a Vítězným únorem, který znamenal konec svobody umělecké tvorby. V těch necelých třech letech šla naše kinematografie nahoru, bylo víc peněz a nebylo nutné se tak zoufale snažit zavděčit vkusu publika, takže vzniklo pár opravdu kvalitních filmů a Podobizna je toho dokladem. Velmi slušný mysteriózně laděný horor podle klasické Gogolovy literární předlohy. I přes odstup doby je to i dnes plně funkční film, který má svou atmosféru a který se může pochlubit řadou výborných hereckých výkonů v čele s Vladimírem Šmeralem, který předvedl skvělou studii postupného rozpadu osobnosti. Celkový dojem: 90 % (s ohledem na dobu vzniku). (09.05.2009)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)