Slovo dělá ženu

Slovo dělá ženu je film skorem nehodnotitelný. Oldřich Nový, a nejen on, do něj soustavně propašovává cosi z elegance první republiky a zároveň neustále idealizuje dobu kolem sebe. Ať už je to byty a jejich zařízením nebo kabrioletem, ve kterém se vozí, pořád jde o eleganci a kultivovanost. Na druhé straně bylo nutno zabudovat do filmu povinné nadšení a víru ve světlou budoucnost. Ne že by se to úplně tlouklo, ale příliš to nefunguje. Ty závodní dechovky, dělníci pracující od nevidím do nevidím, stále vpřed bez ohledu na cokoli pod moudrým vedením Stalina a Gottwalda (jejich portréty jsou často přítomny v mnoha zasedačkách apod.), i těchto průvodních znaků si užijeme do syta. Přesto jde o film celkem rozumný, s propagandou spíše podprahovou a s celkem nadčasovým poselstvím. (17.08.2012)

Prvorepublikové komedie jsou pro mě povětšinou řemeslně zručná, byť dosti rutinérská díla, spoléhající na divákovy eskapistické touhy. Obraz, který malují, se mi nejeví o nic méně lživý, než Slovo ženu dělající. Podobně škádlivé dialogy (největší klad filmu), podobně pojaté vztahy pohlaví, stejné úsměvy, stejná dikce v replikách. Něconic, u něhož lze vypnout a co mi po letech začne splývat. Pravda, tentokrát doplněné o určité ideologické proklamace - ale někdy až zavánějící podvratností. Copak poznámka: "Za rok se vezmeme, naplánoval jsem to," nezavání vědomím mezí plánování? Hněv není na místě - dostáváte prakticky totéž, co před deseti, patnácti lety, jen s "obohacením" (mírným, v porovnání s jinými filmy doby) o pár režimu poplatných frází a změnou prostředí. A umístění Zacha na nástěnku, jak kritizuje jeden zdejší komentář? Nesmysl - copak jste v žádném americkém filmu neviděli "Employee of the month?" Silné **. (30.10.2014)

Thema rovnoprávnosti žen, napomáhající důslednému uznání jejich schopností pro práci nejen v domácnosti, ale téměř ve všech pracovních odvětvích našeho hospodářství, je jistě thema pro umělecké zpracování nejen vhodné a aktuální, ale i velmi potřebné. I když totiž v zásadě je rovnoprávnost a rovnocennost žen uznávána i prakticky probojována, jistě nebude nikdo popírat, že se v denním životě snad na každém pracovišti setkáváme s četnými doklady toho, jak je tato věc stále ještě špatně chápána a jaké se v jednotlivých případech objevují nové a nové problémy, jež je třeba řešit. Nutno si také přiznat, že naše filmové umění si těchto problémů všímá dosud jen nedostatečně a ne dost otevřeně. Diváci by proto jistě s radostí uvítali film, který se na tuto složitou problematiku divá s veselé stránky, který by smíchem pomohl zahnat ona mračna předsudků, jež nám ještě často zastírají zrak, zvlášť pokud se nás určité problémy osobně dotýkají. Bohužel, „Slovo dělá ženu", takovým filmem není, ačkoliv základní příběh filmu — pracovní a citová střetnutí neúnavného zlepšovatele a údernice — k tomu poskytoval řadu možností. Autoři jich však nevyužili a místo důvěrného zahledění do milostných a pracovních trampot živých postav volili cestu snazší: dosadili vykonstruované postavy zlepšovatele a údernice do ne nového veseloherního schématu, takže jim vyšel film, který sice na některých místech nepostrádá nápaditosti ani osobitého humoru oblíbeného komika Oldřicha Nového, vcelku však nepřesvědčuje a znamená krok zpět v poctivém úsilí našeho filmu o vytvoření optimistických, radostných děl z naší současnosti. Filmový přehled 26/1953 (06.11.2008)

Předstírat nad tímto dílem nadšení po filmech jako KRISTIÁN či SVĚTÁCI by bylo krajně neprozřetelné. Z druhé strany - posuzováno z hlediska braku a kýče hraného filmu - není podívaná, která se nabízí, zcela k zahození, byť si o kvalitách PLAVECKÉHO MARIÁŠE nebo obou ANDĚLŮ, rovněž přeplněných pseudobudovatelským optimismem, může nechat dát zdát. Souboje s cenzurou, jejíž tupost tehdy vrcholila, byly nesnadné a výsledky v drtivé většině případů předem dané. V temných padesátých letech jen výjimečně docházelo k průlomům v kvalitě a jen občas se konalo skutečné nadčasové umění. Přesto - nebo právě proto - bych snahu o dialog, pokus o společenský šarm i nepřehlédnutelné úsilí o lidský rozměr vnucené fráze neodsuzoval víc, než si zaslouží. Není divu, že dobová kritika film - ze svého hlediska i v duchu funkcionářskonomenklaturního zadání - zatratila. Oldřich Nový se totiž z filmu nedal byť jakkoliv vyhodit. Toto podivné ozvláštnění by nemělo být přehlíženo. Ovšem ani přeceňováno. (28.05.2011)

Takovým způsobem, jakým je udělána komedie Slovo dělá ženu, se má vyjadřovat optimistická a vitální agitka komunistického společenského uspořádání! Prvorepubliková filmová hvězda Oldřich Nový svým talentem a zkušeností vstoupil do služeb budovatelského nadšení. Z jaké části bylo toto spojení dobrovolné a z jaké části bylo vynucené, nehraje příliš velkou roli. Doba nebyla jednoduchá a sympaticky lze vnímat fakt, že filmem se nezastrašuje a neděsí, ale s upřímnou radostí se hledí na možnou velkolepost pohodlnější a spravedlivější budoucnosti. Kulisy jsou poplatné době svého vzniku, herectví i atmosféra zachovává to nejlepší z komediálních filmových her před zestátněním. Film dokáže svou radostnou náladou, rozvernou hravostí a dobíravými replikami stále bavit, byť někdy i neplánovaně. Hlavní postavou budovatelské veselohry je Ludvík Zach (příjemný Oldřich Nový), technický zlepšovatel, workoholik a ukázkový vzor nadšeného budovatele. Hlavní ženskou postavou je Jarmila Svátková (zajímavá Jiřina Steimarová), soustružnice, básnířka a emancipovaná žena. Komunismus znamená rovnost a zákonitě hlavní zápletkou je střet pohlaví v soutěživosti, předsudcích, stereotypech a ctižádosti. Nutno dodat, že s elegantním šarmem vnímání světa dle Oldřicha Nového. Z výraznějších postav se sluší zmínit Ludvíkova synovce, nadšeného pracanta a amatérského fotbalistu Jirku Zacha (sympatický Jaromír Spal) a Jarmilinu spolubydlící a věrnou kamarádku Boženku (půvabná Alena Kreuzmannová). Z dalších rolí: další kamarádka, vedoucí ženského vývojářského týmu, feministka a inženýrka Marie Vaňková (šarmantní Taťána Vavřincová), ochotný úderník a člen Zachova týmu Jakubec (příjemný František Paul), jeho žárlivá manželka (Nelly Gaierová), další Zachův úderník a naháněný hudebník Jonáš (zajímavý Rudolf Deyl ml.), prozíravý ředitel strojírenského závodu (Vladimír Leraus), s novým směrem těžce se srovnávající dělník Kalous (příjemný Antonín Holzinger), či názorně poučený Bertík Koudela (František Kreuzmann st.). Není to převratné dílo a jeho význam i funkce nejsou nedoceněny. Je to zajímavost doby, která stále dokáže pobavit a rozesmát svým temperamentem. (25.01.2017)