Hrátky s čertem

Revoluční film udivující zázrakem Vinklářova rozdvojení – tolik k nejstaršímu dojmu z dětství. Nutno říci, že dojem z tohoto filmu ladovské virtuální reality se s každým dalším zhlédnutím zlepšuje. Musím také použít sousloví, o němž jsem myslel, že ho nikdy nepoužiji, totiž „herecký koncert“ všech zúčastněných. U mne zde hrají prim pánové Vojta, Smolík a mladý Vinklář, dostává mě Dišperanda Aleny Vránové, kteréžto princeznovské rozpětí (Krasomila - Dišperanda) je prostě kolosální. Kupodivu inteligentní a opravdu vtipná antiduchovní propagace podřadné manuální práce. Kupodivu, ani Martin Kabát coby personifikovaná apologie křupanství, dokonale obsazený soudruhem Bekem, jemuž hrdost na to, že neumí číst, sálá z očí, ani "správné děvče od rány" Káča, toužící po chudém chalupníkovi "vod Berouna", neubírají této selance o napravení zastaralých živlů na půvabu. Ostatně Kabátův smysl pro etiketu, jakož i vrcholné vyjádření dragounské etiky ("a to né, to sakra né!") budí sympatie, nehledě k setkání s tremendem, které „i Káču porazilo“. Pokud je mi známo, jedná se na příští půlstoletí o poslední filmovou pohádku, v níž jsou silným hráčem vedle mocností pekelných také mocnosti nebeské. A Peškova expresivní belzebubská kreace ("to je blaho... celej svět schramstnu do své tlamy") zůstává doposud nepřekonaným zpodobněním ďábla v jeho podstatě. Na tom nic nemění ani podařená "zápaďácká" stylizace jeho věrných, ani Vinklářova nonšalantní dišputace s otcem Scholastikem nebo rozprava o duši mezi Solfernem a Kabátem. Za pozornost stojí srovnání trojúrovňovosti ďáblů zde a v Čert ví proč: narozdíl od tamního modelu přímého vzestupu (viz můj komentář) zde máme po přechodu od nejnižší úrovně (hnojaři v Čertově mlýně) k té vyšší (stojící u trůnu) jakýsi zvrat v postavě samotného Belzebuba, zřetelně ztvárněného jako tupou hmyzí obludu, čiré zlo, totiž čirou rozšklebenou hltavost. Podotýkám, že není v jiné české filmové pohádce zpodobnění arcisatanáše, které by mohlo protikladným zjevům v těchto dvou filmech konkurovat (totiž pokud jde o otázku, co je ďábel; třeba Heřmánek ve S čerty nejsou žerty je jiný případ). Přetahování o úpisy v pekle pak zřetelně odkazuje k mnichovské katastrofě (přesněji řečeno ke zřízení Protektorátu coby jejího důsledku), což je trefné, leč za cenu zboření logiky děje. A propo, mocnosti nebeské: máme tu jen pokryteckého poustevníka, s nímž se dohaduje dětinsky přecitlivělý anděl. Ve finále se ale přece jen ukáže, kdo má poslední slovo. Příhlednout je třeba také k tomu, že jak anděl, tak sprostný laik, křupan Martin Kabát, se oproti Scholastikovi hlásí k pravé křesťanské zbožnosti – alespoň v ústřední věci (Kabát: „...to bych se musel ale strašlivě mejlit“ v konfrontaci s poustevníkovým římskokatholickým: „říkám-li to já, tak je to definitivní“). Z tohoto hlediska se pak Kabátem prosazené „pokáníčko podle mýho gusta“ jeví jako zajímavé slovo do pranice theologických disputací. Avšak pokud jde o to, co s hříšnými ženskými, je třeba dát za pravdu svatému poustevníkovi: „bodejť by ji rarach sám napích na nejšpičatější... tento...“ (16.03.2012) (méně) (více)