Zapadákov

Působivý Malickův debut na který si sám napsal velice dobrý scénář o dvojici protichůdných lidí a jejich společné cestě před spravedlností, která je tíží. Kit po vzoru svého hrdiny Clydea a Holly, která jen nečinně přihlíží bez vlastního uvažování s ním po boku. Zajímavé přírodní kontrasty s psychikou hlavní postavy na mě udělali dojem, stejně jako vedení kamery s použitou situační hudbou. [8/10] (Badlands, Pressman-Williams) (Barevný /// Produkce: Jill Jakes, Terrence Malick, Edward R. Pressman, Louis A. Stroller /// Scénář: Terrence Malick /// Kamera: Tak Fujimoto, Stevan Larner, Brian Probyn /// Hudba: Gunild Keetman, James Taylor, George Aliceson Tipton, Carl Orff, Erik Satie) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (26.08.2010)

Odstřihnout se od minulosti, spálit za sebou mosty a utéct do přírody. I když jenom na pár týdnů. Prostě pro ten pocit. Pro ten opojný, pomíjivý pocit, který stejně brzy vystřídá pocit jiný: „jako když sedíte ve vaně a všechna voda odtekla“. Malickova fatalistická reflexe pocitů Vietnamem poznamenané generace vyhází z reálných událostí, ale zároveň vyhlíží nadpozemsky a nadčasově. Ne tolik jako následující Nebeské dny (rovněž orámované naivním komentářem nedospělé dívky), tudíž realističtěji a prostým sdělením, ke kterému celou dobu směřuje, i bolestněji. Živé obrazy podmanivé přírody pokresluje hudba Jamese Taylora (s převzatými motivy od Carla Orffa) a je fascinující, jak přesně vždy koresponduje obrazové „ladění“ s náladou postav. Věci v podstatě nejsou dobré a špatné. Dobří a špatní jsou jenom lidé. Přičemž ti špatní na sebe budou vždy strhávat více pozornosti. Zapadákov - kruté a výstižné označení pro texaskou krajinu, která nebyla pro starý ještě když bratři Coenovi nosili zvonáče a kouřili trávu. Terence Malick se ve svém debutu tuze přímočarou cestou dobral v podstatě stejného závěru jako oni ve svém zatím posledním opusu. Některým historkám však modernizace nemůže ublížit. 85% Zajímavé komentáře: d-fens, D.U.K.E (27.03.2008)

Malick lyricky banalizuje americké mýty svobody, rebelských psanců i mladé lásky a staví je tváří v tvář přízemnosti násilí i nezměrnosti všehomíra. Jeho báseň pomíjivosti stojí na neokázalých kontrastech - prázdnoty ikon oproti věčnosti, přemíře slov bezvýznamných vůči mlčenlivé oslnivosti světa, krutost bez zlovolnosti, snaze otisknout se do historie blednoucí vůči apatické lhostejnosti času. Celé dílo pak lemuje motiv nevinnosti, potažmo naivity, a to nejen ve smyslu lásky, ústředních postav a jejich pohledu na svět, ale také samotné Ameriky, chráněné v době děje neotřesitelnými legendami, které ale v době vzniku filmu už dávno padly. A přitom Malick usiloval o to zasadit film do snového bezčasí oproštěného od konkrétní doby, byť se k času v mnoha detailech a liniích vztahuje. Podobně také navzdory tomu, že usiluje o odromatizování a přesah vůči všem legendám o milencích na útěku ve spirále násilí, se "Zapadákov" paradoxně sám stal mýtem, na který navazují další takové příběhy, navíc vyloženě dobově definované - obzvláště to platí o dvojici děl podle Tarantinových scénářů "Takoví normální zabijáci" a "Pravdivá romance" (druhý z nich vyloženě Malickův film cituje v hudebním motivu). Na druhou stranu Malick, který svou tvorbu zasvětil vyjadřování totožných motivů napříč různými příběhy, sám moc dobře ví, že některé příběhy nelze než opakovat a tím dokládat jejich nadčasovou platnost. (18.04.2023)

Martin Sheen tam všechny frajersky zabíjí a má divnou holku, který je všechno jedno. V celym filmu je kladenej velkej důraz na přírodu, ale to neznamená že je to nějaká ekologická agitka. Na konci je super honička s takovejma oldschool kárama. Dostávalo mne, že když Sheena na konci chytěj, tak se s nim ty policajti kamaráděj a dobrácky spolu kecaj :) Dnes by to už natočit nešlo. (29.12.2008)

Poměrně zajímavá road movie, od známého, ale mnou ještě neprozkoumaného, Terence Malicka. Přestože jsou tu hybatelem děje dvě silné emoce, láska a strach z polapení, zůstává snímek překvapivě emočně plytký. Neklade důraz na děj, ale na jednotlivé záběry, dění sleduje nezaujatou optikou, nehodnotí, a ve všem jakoby hledal kouzlo, či možná lépe řečeno poetičnost okamžiku. Bez zajímavosti tu není ani přístup k postavám, kdy směr udává muž, ale příběh vypráví nezkušená dívka, která o sobě tvrdí, že skáče tak jak on píská. Její hlas se pak stává stejně jako kamerové proplouvání krajinou a hudební doprovod součástí audiovizuálního celku díla. (28.04.2013)