Malé ženy

(1001) Panebože. Nenávidím to. Nenávidím Emmu Watson za to, jak hraje, nenávidím Gretu Gerwig za to, jak si představuje "rebelství", nenávidím Florence Pugh z důvodů, které zatím neumím pojmenovat (ale asi to bude to, že se do té role buďto vůbec nehodí a nebo mi ta postava přijde příšerně neobratně adaptovaná, neboť ve Slunovratu jsem ji milovala), nenávidím barevnou paletu kostýmů a výpravy obecně a potom ještě extra nenávidím tu jásavou hudbu Alexandra Desplata. Když se ale trochu uklidním a přestanu se zmítat ovládána emocemi, tak velmi upřímně nechápu, o čem ten film vlastně měl být, respektive o co Gretě šlo. Tím, že na přeskáčku pendluje mezi různými časovými rovinami, divákovi znemožňuje vytvořit si k postavám vztah a vůbec si uvědomit, co se s nimi děje, zvlášť když nikdo zjevně nestárne a nijak se nemění. Není to tudíž upřímně vyprávěný příběh několika "malých žen". Ale není to ani reflexivní "komentovaný" pohled na historickou realitu autorky píšící svůj příběh a nakladatele vnucujícího jí změny pro uspokojení konvencí a čtenářského očekávání, protože tenhle moment se tam objevuje jenom v krátké sekvenci pronásledování profesora na nádraží. Politického kontextu se nám taky moc nedostane a politicko-sociální smýšlení Marchových hraje roli jenom v několika epizodických chviličkách. Výsledek mi tedy prostě přijde strašně lopotný, neohrabaný, nehotový a nepropracovaný. Laurieho láska k Jo je například přítomna jenom proto, že to tak bylo v knize, ale nemám vůbec dojem, že by se film někdy zastavil a byl dost intimní a tichý na to, aby nám ukázal, že mezi nimi (alespoň z jeho strany) nějaké pouto vzniká. To už víc prostoru dostalo budování vztahu mezi Beth a dědečkem Laurencem. A vůbec je to celé hodně hlasité a ukřičené. Nezanechalo to tudíž ve mně žádné pozitivní pocity a prostě nechápu, co to mělo být, nejde tam o příběh, není to komentář, nepřijde mi to prostě hodno toho pozdvižení, co to vyvolalo. (14.11.2020)

Malé ženy z roku 1994 patria medzi veľmi obľúbené filmy mojich teen rokov a tak mi nejakú dobu trvalo, kým som bol schopný akceptovať, že tieto úlohy hrajú zrazu iné herečky. Nakoniec som ale zhruba v polovici na tieto retro myšlienky pozabudol a užil si túto výbornú adaptáciu plnými dúškami. Teraz už len zostáva otázka, či si budem film Grety Gerwig tiež tak rád pripomínať aj počas televíznych repríz v priebehu ďalších desaťročí, tak ako v spomínanom prvom prípade. Do plného hodnotenia veľa nechýbalo, možno je potrebná druhá projekcia, prípadne až tá televízna premiéra, kde si viac zoradím časovú súslednosť a motiváciu Gerwigovej puzzle systému. (28.01.2020)

Narovinu říkám, že jsem čekala film, který mi možná změní život. Ale přestože to pro mě byla hezká podívaná a holky mi byly sympatické, nestalo se tak. O hereckých výkonech není třeba debatovat, ty jsou tak přirozené a přesvědčivé, že jsem úplně zapomněla na všechny předešlé role hereček a na chvíli jsem je viděla jenom jako Malé ženy. O něco méně dokonalejší byl podle mě scénář. Dělalo mi problém orientovat se v čase, a tak jsem to po nějaké době vzdala a spíše než příběh jsem si užívala pozorování atmosféry, kostýmů a prostě toho ženského světa, když do něj zasahuje mužský element o něco méně, než jsme zvyklé. (26.12.2021)

Kino návštěva Little Women mě nostalgicky vrátila do středoškolských časů na obchodce. Plný kinosál a jen dva muži či solidární půjčování kapesníčků mezi řadami od poloviny filmu mi opět připomnělo krásu kolektivního kinozážitku, který vám Netflix nedá. Co se týče filmu, tak ten by si snad vystačil jen s fantastickými výkony Saoirse Ronan a Florence Pugh, jejichž postavy dýchají takovým životem a energií, že vykoupí i pár těch jehovistických scén s plnými vánočními tabulemi, obdarováváním chudých a dalšími kily dobra jak ze slabikáře. Přesto se Greta Gerwig rozhodla rozlámat celé dvě knihy na různé epizody, které na sebe nastříhává sice bez chronologie, ale tak, aby události v nich obsažené měly ideálně co nejsilnější dopad, co se týče našeho momentální sepětí s konkrétní postavou. Několikrát jsme svědky dialogu, jehož důležitost se nám vyjeví o scénu později, které se odehrává buď několik let před oním dialogem či po něm. Pod vší tou živelností se pak ve skutečnosti skrývá hodinářská práce, která se úspěšně snaží nám prodat s co nejsilnějším impaktem nejdůležitější osobní okamžiky v životě hned několika postav. A je dost možné, že se standardní narací by film natolik silný dopad neměl. (17.02.2020)

Greta Gerwig je vážně skvostný vypravěč. Ač mi rozdělení syžetu do spíše emocionálně propojených epizodek nedovolovalo prožít celkový příběh postav tak intenzivně a přehledně, jak bych si vzhledem k jejich rozměrům a představitelkám přál, právě střípkovité uspořádání a přeskakování v čase může za to, že tahle myšlenkově předepsaná látka nezačíná po chvíli nudit a neupadá do vypravěčské sterility. Přiznám se, že minimálně jednou jsem nevěděl, která zrovna bije, ale jinak jsem byl až nekriticky nadšený - přirozené hrdinky i jejich osobní peripetie, vkusný doplňkový humor, jako vždy perfektní Alexandre Desplat a milimetrově přesná režie, která skvěle vede nejen herce, ale také tempo a proměnlivé charakterní i motivační perspektivy. A není to o tom, že by byli muži zlí a panovační vládci světa - je to o touze vlastního vyjádření ve světě, v němž zkrátka mají hlavní slovo muži, kteří jsou pro ženy stejně nepostradatelní jako jejich osobní sny a rodina. Vtipný a osobitý scénář, boží Saoirse Ronan a Florence Pugh. 85% (14.03.2020)