Malé ženy

(1001) Panebože. Nenávidím to. Nenávidím Emmu Watson za to, jak hraje, nenávidím Gretu Gerwig za to, jak si představuje "rebelství", nenávidím Florence Pugh z důvodů, které zatím neumím pojmenovat (ale asi to bude to, že se do té role buďto vůbec nehodí a nebo mi ta postava přijde příšerně neobratně adaptovaná, neboť ve Slunovratu jsem ji milovala), nenávidím barevnou paletu kostýmů a výpravy obecně a potom ještě extra nenávidím tu jásavou hudbu Alexandra Desplata. Když se ale trochu uklidním a přestanu se zmítat ovládána emocemi, tak velmi upřímně nechápu, o čem ten film vlastně měl být, respektive o co Gretě šlo. Tím, že na přeskáčku pendluje mezi různými časovými rovinami, divákovi znemožňuje vytvořit si k postavám vztah a vůbec si uvědomit, co se s nimi děje, zvlášť když nikdo zjevně nestárne a nijak se nemění. Není to tudíž upřímně vyprávěný příběh několika "malých žen". Ale není to ani reflexivní "komentovaný" pohled na historickou realitu autorky píšící svůj příběh a nakladatele vnucujícího jí změny pro uspokojení konvencí a čtenářského očekávání, protože tenhle moment se tam objevuje jenom v krátké sekvenci pronásledování profesora na nádraží. Politického kontextu se nám taky moc nedostane a politicko-sociální smýšlení Marchových hraje roli jenom v několika epizodických chviličkách. Výsledek mi tedy prostě přijde strašně lopotný, neohrabaný, nehotový a nepropracovaný. Laurieho láska k Jo je například přítomna jenom proto, že to tak bylo v knize, ale nemám vůbec dojem, že by se film někdy zastavil a byl dost intimní a tichý na to, aby nám ukázal, že mezi nimi (alespoň z jeho strany) nějaké pouto vzniká. To už víc prostoru dostalo budování vztahu mezi Beth a dědečkem Laurencem. A vůbec je to celé hodně hlasité a ukřičené. Nezanechalo to tudíž ve mně žádné pozitivní pocity a prostě nechápu, co to mělo být, nejde tam o příběh, není to komentář, nepřijde mi to prostě hodno toho pozdvižení, co to vyvolalo. (14.11.2020)

Za mě rozhodně kvalitnější film (a i lepší adaptace) než verze s Winonou Ryder z devadesátých let. Greta Gerwig je osobitá filmařka, která se do filmu nebála vložit hodně vlastní invence. Určitě to prospělo jak emocionálním momentům (ztráta blízké osoby, boj s chudobou...), tak ženskému pojetí samotného příběhu. Jo Marchová je nezávislá a soběstačná dívka/žena, ale ještě v žádné verzi jsme ji neviděli tak silně zápasit s nejistotou a osamělostí, které jí to přináší. Její vztah s postavou Laurieho je i díky kamarádství Saorsi Ronan a Timothého Chalameta krásně přirozený (a logicky i uvěřitelně přátelství - tu romantiku jsem jim tolik nevěřila). Kde film získává velké plusové body, to je dějová linka s Amy Marchovou. Florence Pugh úžasně zvládla její polohu jak jako mladinké rozmazlené puberťačky, tak dospělé pragmatické ženy, která si nebojí jít za svým a neztrácí přitom ženskou citlivost. Její monolog o manželství směřovaný k Lauriemu je jedním z vrcholů filmu. 80 % (03.03.2020)

Mnohonásobně zajímavější než příběhy jako Pýcha a předsudek a jemu podobné. Sama jsem byla překvapená, jak moc si mě film získal. Částečně je to nepochybně příběhem samotným, který udává předloha, včetně různorodých a krásně prokreslených charakterů (žádná ze sester není stejná, každá má něco svého), a částečně je to filmovým zpracováním, které mi přišlo neotřelé a velmi mi padlo do noty. Zpočátku mě sice trochu mátlo, jak se ve filmu prolínala minulost a budoucnost, ale rychle jsem si přivykla a nakonec musím říct, že byla rozhodně dobrá volba nevyprávět příběh běžným chronologickým způsobem. Mělo to své kouzlo a stejně tak závěr, který se dá chápat dvojznačně i jednoznačně, byl dobře zvládnutý. V neposlední řadě si mě pak získaly herecké výkony v čele se Saoirse Ronan, kterou jsem nikdy až tak nemusela, ale tady mě vysloveně nadchnula. Obsazení bylo celkově dobře vybrané a snad i proto herecké výkony působily velmi přirozeně a maximálně uvěřitelně. K tomuto filmu se ráda opakovaně vrátím. ~(4,5★)~ (07.01.2020)

Krásný film, doopravdy krásný. Je v něm tolik momentů, které by jiní tvůrci v jiných filmech použili k tomu, aby se mě snažili přinejmenším dojmout nebo naprosto odrovnat, ale Greta Gerwig to nemá zapotřebí. Vše, co na mě v příběhu Marchových mělo působit, na mě působilo, a přitom jsem měl pořád ten spokojený pocit. Nebylo to přehnaně melancholické, nebylo to extra smutné, nebylo to tragické. Bylo to prostě krásné. Co se týče obsazení, Saoirse Ronan mu podle očekávání naprosto kraluje a je opět úžasná v každé minutě, ovšem překvapila mě Emma Watson, která na mě udělala opravdový dojem snad poprvé od Harryho Pottera. (16.02.2020)

Některý témata, předlohy a filmový adapatace halt prostě víc prožívám. A Greta Gerwig to vzala za ten můj správnej souznící konec. Jako jo, poplakala jsem si, prosmála jsem se a hlavně: zase sem se tam našla (trapas, no!). A je mi zcela volný, že Jane A. tu dostává nakládačku a je vysosaná na max. 80% (12.11.2023)