Nikdy neodvracej zrak

Nemecký režisér, ktorý dobil Hollywood so snímkom - Životy tých druhých (r. 2006, a veru, že som film aj zhliadol), Florian Henckel von Donnersmarck (doslova disponuje šľachtickým a veľmo váženým menom), opäť nakrúca domácky (tuzemský) film, potom čo neuspel s Cudzincom, (v ktorom si zahrali hollywoodske mega-hviezdy Johnny Depp s Angelinou Jolie) po ozaj dlhých rokoch, keď rozoberá temnú, nemeckú (nacistickú) minulosť v zhruba rozmedzí tridsiatich rokoch, a to v intelektuálnom, modernom zovretí, s hlavnou postavou Kurta Barnerta (vášnivého maliara, ktorý svoje vnútorné pocity pretavuje do namaľovaných obrazov), že práve jeho spoznávam od malého chlapca, až to pokračuje do dospelosti, keď je už mladým mužom, čo sa neustále miluje so svojou priateľkou Ellie Seeband, pričom jej otec, profesor Carl, gynekológ, má „škaredú” stránku svojho JA, akési horšie alter ego, ktoré d-o-k-o-n-a-l-o skrýva (maskuje) pod svojim zovňajškom. Je úplne typické, že mnohí nacistickí pohlavári sa vyhli trestnému stíhaniu za vojnové zločiny, a tak iba na záver - vymenili kabáty, kedy sa ZAksichtili, že nás sa to netýka... _ Nebojte sa ani toho, že film trvá 3 HODINY, a síce je k tomu dosť obscénny, (prístupnosť: R, ženy zaberajú vo svojej celej kráse, ako ich Pán Boh stvoril, čomu som sa vôbec nebránil, ale popri tom ich protipóly môžu na to iba v kútiku duše pomyslieť) a i napriek tomu sa stále jedná o veľmi dobre nakrútenú a nasnímanú, (perfektná d.p. Caleba Deschanela) dobovú drámu, ktorá môže vnímavého, kultivovaného diváka maximálne pohltiť, aj keď manipuluje s menšími (strihovými) vadami na kráse. Takýchto umeleckých, artových filmov nie je veľa na svete ! (19.04.2019)

Netradičně jsem se podíval níže, zda najdu někoho, kdo vnímal tento film podobně jako já. A kupodivu; hned druhý (Insilvis **) a pak několik dalších píší o kýčové formě. Ovšem; kýčový je ale i (a pro mě především) obsah. Společným problémem německých pop-filmů poslední doby je úporná snaha o přepisování dějin. Servírování podivných příběhů, které mají dokládat: Němci dobří, Hitler a SS-Waffen špatní, i když ani to se nedá tvrdit úplně přesně: vždyť i zarytý (skalní) Esesák, který jako doktor bez jakéhokoli soucitu sterilizovuje a nechává zplynovat, zachrání matku a dítě ruského oficíra, který ho předtím zpohlavkoval. Nebo jiný válečník (prostý radista) sestřelen nad ruskou stepí žije rok v jurtě, kde se vyléčí z popálenin "vyššího" než 4 stupně, a pak se vzdá Američanům. No a teď bychom se mohli trochu věnovat samotnému Gerhardu Richerovi a jeho obrazům, ale nebudeme, už jsme dost romrzelí a nemáme na to tu správnou náladu. (30.05.2019)

Pěkný, z pohledu Němců sebeřezný snímek o válečném a poválečném Němcku na obou jeho stranách. Vývoj výtvarného umění zde hraje roli jen podpůrných kulis, těžiště leží v konstatování, že kdo byl za fašistů grázl, zůstane jím i po prohrané válce, za komunistů i v demokracii. A stejné je to i s dobráky. (06.12.2020)

Co mě zarazilo jako první, že byli všichni vymydlení a nažehlení. Auta i venkovské autobusy se jenom leskly. Přešla válka a všichni furt jak ze žurnálu. Ruští vojáci obsazující Drážďany měli tak zářivě čisté uniformy, že s nimi v prvním sledu musela dorazit i polní prádelna s mandlem. Takhle nastrojení nejsou snad ani dnes, při oslavách konce války. A to byl jen okrajový jev, který naznačil, že příběh bude uhlazeně nesnesitelný kýč. ____ Všechny události do sebe hladce zapadly. Všechny zážitky se protkaly ve finální tvorbě. Provinění a tresty se skvěle doplnily (zatkneme zlého gynekologa a hle, koho náhle potřebuje ruský velitel? Sedíme v kavárně a hle, jaké se to prodávají noviny s aktuální zprávou?).______ Filmové metafory byly jak pro retardy (první krok ve svobodné zemi se záběrem na nohy překračující tenkou linii, posměšné zobrazení uměleckých pokusů 60tých let, poryv větru, který oknem přinese nejspíš duši zemřelé, aby ukázala na svého vraha – bože, to bylo tak naivní!). ____ Film byl absolutně předvídatelný. Když nás seznámil s profesorem, který si nikdy nesundává klobouki a zásadně se nedívá na díla svých studentů – v tu chvíli už každému dojde, kdo bude ten první student, kterému se odhalí a na jehož dílo se podívá. Když umělec konečně najde svůj styl (ne že bychom se tedy o tvorbě něco dozvěděli), tak je to extatický zážitek podmalovaný majestátní hudbou, aby to došlo i těm největším tupcům v publiku. Tohle prostoupení tvůrčím duchem má pak ještě noční pokračování, jehož vyústění odhadne také každý. ____ Klišé a hloupé metafory, naivita, polopatyčnost. Pitomost malovaná na růžovo a tvářící se jako zásadní výpověď. ___ Vůbec se nedivím, že malíř Gerhard Richter, který byl inspirací pro hlavní postavu a jehož obrazy film bezostyšně využil, se od tohoto filmu distancuje a je naštvaný. Bodejť by ne, vždyť parazituje na jeho osobě i na jeho dílu a dělá z něho pitomce, když se toporně snaží interpretovat jeho obrazy (mimochodem, ten obraz muže v nacistické uniformě – Uncle Rudi – věnoval umělec Lidicím). SHRNUTÍ: Zdá se mi, že režisér sám sebe zobrazil v postavě hochštaplerského umělce vydávajícího počmárané tapety za něco mimořádného. Ať se snaží okecat to sebe víc, pořád jsou to jen tapety. (10.05.2019)

Jeden z mála veľkých prekvapení tohto roku. Nemcom sa darí min. raz do roka zabodovať naplno. 3 hodinová stopáž môže vyzerať hrozivo, ale mne to zbehlo neskutočne rýchlo a na hodinky som ani nemrkol. Treba lepšiu pochvalu? Kľudne by som pár minút naviac privítal, hlavne s klasikom S. Kochom, ktorý dostal fantastickú rolu, no v závere dostáva o čosi menej priestoru akoby sa žiadalo. Herecky však absolútne kraľuje môj obľúbenec Tom Schilling, ktorého niekto nazval "Nemeckým Al Pacinom". Musím dať za pravdu. Výborne vystavaný i zahraný príbeh sa odohráva v rozmedzí niekoľkých vojnových i povojnových rokov. Pre poniektorých boli však tie povojnové ťažšie než tie vojnové...90%. (18.12.2019)