Nikdy neodvracej zrak

Nebudu se sáhodlouze vyjadřovat k obsahu filmu, ať si každý udělá obrázek sám. Jen bych ráda zmínila svůj vlastní poznatek. Přes všechny nepěkné dějové peripetie mám pocit, že snímek Nikdy neodvracej zrak je takovou malou oslavou života v celé jeho kráse, pro kterou jsou dokonce i ty tři hodiny čistého času dost těsnou vestou. Kromě jiného se mi velmi zamlouvalo herecké obsazení, jemuž vévodil mně dosud téměř neznámý Tom Schilling. Tradičně skvěle se s rolí popasoval Sebastian Koch, ovšem výborná byla také Saskia Rosendahl a zaujala mě i Paula Beer. Celkové vyznění dramatu v závěru umocnil naprosto strhující hudební doprovod. (85%) (15.05.2021)

Waw, tak táto nemecká epopeja stála fakt za to! Kto sa nechá odlákať tou mamuťou dĺžkou (vyše 3 hodiny), tak môže ľutovať, že príde o skvelý film. Vzhľadom na tú dĺžku som sa však aj ja obával, že tu bude kopu nevýrazných fáz prerastajúcich do lyriky, no napokon musím uznať, že takmer celý rozsah filmu bol vyplnený zaujímavým dejom, do ktorého bol tento tajuplný príbeh zabalený. Z nacizmu, cez socializmus, až k vytúženej slobode - presne do týchto troch kapitol by sa dal celý príbeh rozložiť, a naprieč každou z nich sa tiahne to isté bolestivé tajomstvo. Film sa mi páčil aj pre svoj umelecký podtón, hoci ten modernistický Düsseldorf nebol zrovna moja šálka kávy. Čo sa týka záveru, tam som zostal trochu sklamaný, že to napokon nebolo úplne dotiahnuté do veľkého finále. Ale nič to nemení, že to bol výborný film hodný 5*. (19.02.2021)

Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva. (27.04.2019)

Po filmařské stránce velkolepý zážitek, kde si autoři naložili pořádné sousto a s výhradami ho zvládli. Příslib turné ústřední postavy třemi etapami německých dějin neznamená příběh o statečném disidentovi - snímku se daří zprostředkovat opojení uměním a vyjadřováním se skrz něj, což je většina děje hlavní postavy - chtěl by malovat svoje věci, ale systém mu zrovna nepřeje, náckové i komunisti potlačují moderní umění a individualistické cítění a když z tvorby děl, která ho netěší, unikne, měl by obstát ve světě, kde už samotná malba v konkurenci fotografie tolik nezajímá; tuhle linii si možná tolik lidí nevychutná, i když si jí film vybírá jako svoje ústřední téma. Druhé hlavní téma filmu je vztah malíře k jeho ženě a jejímu otci, což je jako zbytek filmu skvěle zahraná a silná záležitost plná emocí, kterou si užijí všichni, může vám ale vadit, že v závěru nepřichází úplná satisfakce. Nejsilnější jsou první dvě třetiny filmu nabízející emoce, poslední, možná ne tak silná třetina je už čistě o trápení umělce. Každopádně i přes určitě rozpory je to další vyjímečný film od našich německých sousedů. (08.06.2019)

Mnoho nadbytečných, až kýčovitých scén. Líbivě naranžované erotické scény. Slavní herci a skvostná výprava. Hodně zjednodušování. Ale diváci jak je vidět dle hodnocení jsou nadšení. Já se s námahou prokousával třemi hodinami Donnersmarckovy neslané nemastné manýře vlastním nakynutým scénářem. Z biografie nyní sedmaosmdesátiletého Gerharda Richtera, jednoho z nejdráže prodávaných žijících výtvarníků, si ovšem snímek bere jen některá fakta a také přidělil hrdinovi jiné jméno. Navíc při vší úctě k výkonu Toma Schillinga, jenž malíře představuje v dospělosti, se herecky daleko silněji prosazuje Sebastian Koch coby jeho filmový tchán s temnou minulostí, a to přesto, že jeho postava lékaře oddaného nacistické vizi čisté rasy je nositelem až příliš jednostrunného zla. Celkově je to snímek pohledný, precizní a podmanivý. Éra budovatelských hesel sahá k tuctové politické šabloně dělníků a rolnic, naštěstí prosvětlené humorem studentské romance. A hravý sestřih potrhlých tvůrců rádoby modernistů odlehčuje úmorné výklady o bolestném hledání vlastního uměleckého výrazu. (10.07.2019)