Nikdy neodvracej zrak

Velká historická freska rozložená přes tři desetiletí volně inspirovaná osudy skutečných německých umělců se bez problémů zařadí mezi nejlepší psychologická dramata o malířích vůbec. Výborný je scénář, režie i herci, produkčně se na ničem nešetřilo a nebýt několika psychologicky nepochopitelných drobností (které se dají vysvětlit jedině tím, že postava hraná Sebastianem Kochem byla prostě magor), byl by to kandidát na film roku. A kupodivu musím poznamenat, že mi film vůbec nepřipadal dlouhý (90%). (12.06.2019)

Film plný paradoxů, který je ale extrémně zajímavý. Banální povídačka o hodném klukovi, který ke slávě přišel, která v sobě ale skrývá nadčasový příběh o překonání sama sebe a boji dobra se zlem. V klíčových scénách to táhne Richterova hudba a herectví Sebastiana Kocha, který je naprosto neuvěřitelný a působí to až absurdně, jak krystalicky čistě dokáže ztvárnit absolutní lidské zlo. V rukou někoho schopnějšího a vyzrálejšího by to bralo Oscary do zástěry, ale i tak stojí za to tomu ty 3 hodiny díky některým skvěle vypointovaným scénám dát. (21.07.2020)

Myslela som, že to dám na 2x, no nedalo sa. Dej odsýpal a stále bol dôvod pozerať ďalej. Zaujímavý bol Kurtov vývoj či už psychický, alebo umelecký. A napodiv sa mi páčila postava Ellinho otca, bezcitného nacistického lekára Carla Seebanda. Minulosť ho dostihla pri pohľade na obraz, na ktorom spoznal jednu zo svojich obetí. Film má úžasnú, neopísateľnú atmosféru a určite neoľutujete ak si ho pozriete. (15.03.2023)

Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva. (27.04.2019)

Modernistické umění v zajetí konzervativního filmu, který říká, že výtvarné dílo je navenek (až chladně vykalkulovaným) byznysem/pózou, ale za jeho vznikem se skrývá hluboký osobní příběh umělce. Ten je v případě Donnersmarcka, který se už nejpozději od Životů těch druhých snaží natočit „evropský hollywoodský film“, zpodobněn v rozmáchlé, jednorozměrné mýdlové opeře. Nemusíte mít strach, že by se některá z postav zachovala jinak, než čekáte, nebo že byste něčemu nemuseli úplně porozumět, všechno je podáno maximálně doslovně (nejlépe i s obrazovým podkladem), a navrch dostanete ještě spoustu rádoby hlubokých vzletných frází o pravdě a číslech z loterie.__________Chápu, že správně naladěným divákům, kteří se chtějí výpravným velkofilmem nechat zejména unést, se Werk ohne Autor bude líbit (a taky líbí), ale myslím, že nad stylizací a realizací některých scén (troubení autobusů, poprava žen v plynové komoře!) se nepodiví jen málokdo. Když Sebastiana Kocha jako nacistu, tak radši Černou knihu ! (27.04.2019)