Nikdy neodvracej zrak

Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva. (27.04.2019)

Německá kinematografie zasvítila v mých očích filmem Nikdy neodvracej zrak, což se mi za dobu promítání, které trvalo přes tři hodiny vskutku nestalo. Tom Schiling jako vždy skvělý, nemluvě o Sebastianovi Kochovi, který se své role zhostil též výtečně. Prostředí kol výtvarného umění umocnilo film artem a dodalo mu v době nacistické trýzně glanc noblesnosti. I přes dlouhou stopáž film dokáže diváka zaujmout natolik, že ho nijak nenutí k znuděnému zívnutí. (22.05.2019)

Waw, tak táto nemecká epopeja stála fakt za to! Kto sa nechá odlákať tou mamuťou dĺžkou (vyše 3 hodiny), tak môže ľutovať, že príde o skvelý film. Vzhľadom na tú dĺžku som sa však aj ja obával, že tu bude kopu nevýrazných fáz prerastajúcich do lyriky, no napokon musím uznať, že takmer celý rozsah filmu bol vyplnený zaujímavým dejom, do ktorého bol tento tajuplný príbeh zabalený. Z nacizmu, cez socializmus, až k vytúženej slobode - presne do týchto troch kapitol by sa dal celý príbeh rozložiť, a naprieč každou z nich sa tiahne to isté bolestivé tajomstvo. Film sa mi páčil aj pre svoj umelecký podtón, hoci ten modernistický Düsseldorf nebol zrovna moja šálka kávy. Čo sa týka záveru, tam som zostal trochu sklamaný, že to napokon nebolo úplne dotiahnuté do veľkého finále. Ale nič to nemení, že to bol výborný film hodný 5*. (19.02.2021)

Životy tých druhých som prijal takmer bezvýhradne, u tohto filmu sa tých výhrad nahromadilo neúrekom. To, že bol film dlhý alebo skôr zdĺhavý som pretrpel a za to, že zabŕdol do viacerých oblastí bol potrestaný tým, že celé dielo pôsobilo nekompaktne. A aj keď je to film prevažne o maliarstve, nemôžem tolerovať, že skutočnosť je v ňom premaľovávaná podľa potreby a predstáv tvorcov. Nemcov som vo všeobecnosti uznával za realistický a kritický postoj k vlastnej minulosti. Obávam sa však, že s novou generáciou tvorcov sa mení aj tento pozitívny trend a novej generácii divákov, ktorí nepoznali minulosť, a ani sa o ňu hlbšie nezaujímajú, sa ponúkajú diela, ktoré je možné označiť za manipulatívne, diela v ktorých je skutočnosť prifarbená, upravená a stráviteľná. Diváci to akceptujú, pretože je pohodlnejšie prijímať ponúknuté, ako rozmýšľať a trápiť sa hľadaním pravdy. (29.11.2019)