Nikdy neodvracej zrak

Modernistické umění v zajetí konzervativního filmu, který říká, že výtvarné dílo je navenek (až chladně vykalkulovaným) byznysem/pózou, ale za jeho vznikem se skrývá hluboký osobní příběh umělce. Ten je v případě Donnersmarcka, který se už nejpozději od Životů těch druhých snaží natočit „evropský hollywoodský film“, zpodobněn v rozmáchlé, jednorozměrné mýdlové opeře. Nemusíte mít strach, že by se některá z postav zachovala jinak, než čekáte, nebo že byste něčemu nemuseli úplně porozumět, všechno je podáno maximálně doslovně (nejlépe i s obrazovým podkladem), a navrch dostanete ještě spoustu rádoby hlubokých vzletných frází o pravdě a číslech z loterie.__________Chápu, že správně naladěným divákům, kteří se chtějí výpravným velkofilmem nechat zejména unést, se Werk ohne Autor bude líbit (a taky líbí), ale myslím, že nad stylizací a realizací některých scén (troubení autobusů, poprava žen v plynové komoře!) se nepodiví jen málokdo. Když Sebastiana Kocha jako nacistu, tak radši Černou knihu ! (27.04.2019)

(8/10). Z první třetiny filmu jsem byl naprosto odpálený.. Ať už kvůli drastickým scénám, a nebo zběsilému tempu, které nám skvěle připraví půdu pro další dvě hodiny stopáže.. Mimochodem ten film mohl být klidně o půl hodiny kratší a zážitek by byl možná ještě lepší.. Přesto má film hrozně moc originálních scén a skvěle napsaný příběh jednoho neobyčejného malíře, který zažil útrapy války a musel snášet Herr Profesora.. Ale on to s klidnou hlavou dokázal potlačit a přetavit to v obrazy. (16.09.2020)

Utrpení sledovat přes 3 hodiny dlouhý film, kde se probírá část života jednoho malíře. Kdyby stopáž měla 90 minut vůbec bych se nezlobil, nicméně zde se táhne každý dialog třebas i pár minut a následně koukáte, jak a co malíř nahodí na plátno (dalších x minut). Na art se rád kouknu, ale tohle bylo na mě moc a nedoporučuji. (03.05.2019)

Netradičně jsem se podíval níže, zda najdu někoho, kdo vnímal tento film podobně jako já. A kupodivu; hned druhý (Insilvis **) a pak několik dalších píší o kýčové formě. Ovšem; kýčový je ale i (a pro mě především) obsah. Společným problémem německých pop-filmů poslední doby je úporná snaha o přepisování dějin. Servírování podivných příběhů, které mají dokládat: Němci dobří, Hitler a SS-Waffen špatní, i když ani to se nedá tvrdit úplně přesně: vždyť i zarytý (skalní) Esesák, který jako doktor bez jakéhokoli soucitu sterilizovuje a nechává zplynovat, zachrání matku a dítě ruského oficíra, který ho předtím zpohlavkoval. Nebo jiný válečník (prostý radista) sestřelen nad ruskou stepí žije rok v jurtě, kde se vyléčí z popálenin "vyššího" než 4 stupně, a pak se vzdá Američanům. No a teď bychom se mohli trochu věnovat samotnému Gerhardu Richerovi a jeho obrazům, ale nebudeme, už jsme dost romrzelí a nemáme na to tu správnou náladu. (30.05.2019)

Myslela som, že to dám na 2x, no nedalo sa. Dej odsýpal a stále bol dôvod pozerať ďalej. Zaujímavý bol Kurtov vývoj či už psychický, alebo umelecký. A napodiv sa mi páčila postava Ellinho otca, bezcitného nacistického lekára Carla Seebanda. Minulosť ho dostihla pri pohľade na obraz, na ktorom spoznal jednu zo svojich obetí. Film má úžasnú, neopísateľnú atmosféru a určite neoľutujete ak si ho pozriete. (15.03.2023)