22. července

Snímek 22 July se sice opírá o reálné základy tragické události, nicméně režisér Paul Greengrass to pojal překvapivě velmi tuctově a průměrně. Samotný teroristický akt je totiž "odbyt" již v prvních minutách, načež je zbytek obří stopáže vyplněn záběry ze soudních síní a obětí, které se vyrovnávají se svými traumaty. Vážně mi zde chyběl nějaký "wow" prvek, který by snímek 22 July povznesl na nějakou vyšší úroveň, například nějaký hlubší náhled do motivace Breivika či jeho psychologického profilu. Bohužel, nic takto zajímavého zde není, takže ve finále dostaneme další průměrný snímek, který po čase zcela zapadne. A to je vzhledem k danému tématu podle skutečných událostí vážně velká škoda. „He tried to... he tried to kill me. I remember... seeing him... and then running away... trying to find somewhere to hide, and protecting my little brother. I remember being shot. Five times. When I was lying on the beach, I was... all alone. In a kind of pain I couldn't imagine.“ (09.11.2018)

Vklad Paula Greengrassa k tragickej látky masakry na ostrove Utøya je silno prodivácky a určite atraktívnejší ako nórska verzia bežiaca v kinách. Bez akýchkoľvek príkras, vecne a chronologicky sledujeme Breivikove vyčínanie a následne súdny proces s ním. Ako aj v predchádzajúcich svojich filmoch, aj tu je režisér schopný ponúknuť silný dynamický príbeh. (28.10.2018)

Útok je odbitej v první půlhodině a není tak strhující jak byste čekali, a zbytek filmu sleduje společnost, jak se s událostí vyrovnává. Přeživší klučina s traumatem a jeho rodina, Brejvikův právník a jeho rodina, samotnej Brejvik a soudní proces. Na mistra Greengrasse překvapivě mechanické, nezáživné vyprávění, které spoléhá na hloubku prožitku utrpení ztraumatizovaného kluka v kontrastu s vrahovym šokujícím klidem, podloženým jeho politickým přesvědčením. Nějakou tu myšlenku Greengrass načrtne a jako informační výpověď je film záslužnej, ale co do diváckého zážitku sprostředkování hrůzy z dané události jej konkurent Erik Poppe s jeho Utøya 22. juli přebíjí. (30.10.2018)

Úvodní sekvence s výbuchem a střelbou byla natočená perfektně a i když je pravda, že nezaujatému divákovi mohly připadat krátké, jsem toho názoru, že pro pozůstalé to bylo až až. Kor když jim filmový svět naservíroval hned dva projekty najednou. Následující chvíle z nemocnic, kde vyděšení a zoufalí rodiče hledají své děti patřily k těm nejeemotivnějším a běhal mi z nich mráz po zádech. Pak se film rozpadl na dejme tomu čtyři linie. Té první, Breivikově, dominuje Lie, který zahrál takovým způsobem, že jsem mu chtěl vydloubnout srdce lžící. Druhá se soustředí na obhájce Lippestada, který chtě nechtě musí Breivikův případ, což má dopad i na jeho rodinu. Tahle linka mohla dostat větší prostor. Třetí je politická a z mého pohledu trochu zbytečná. Premiér Jens Stoltenberg tu vlastně ani nemusel být. A konečně čtvrtá a nejvýraznější se zabývá jedním z přeživších, který se snaží dát dohromady jak na těle, tak na duši. Tady bych možná trochu ubral, ale je fakt, že představitel Viljara zahrál na výbornou. Patetický závěr u soudu si mohl Greengrass odpustit, ale nebylo to zase tak hrozné, aby se to nedalo přejít. 80% (20.10.2018)

A pro změnu úchylná americká verze pro mentálně ujetější jedince, tudíž bez jakéhokoliv respektu k pozůstalým, bez jakýchkoliv morálních otázek. Prostě prvních 20 minut vidíme přípravu Breivika (ta byla fajn, aspoň člověk viděl přípravy toho magora) pak 20 minut typický po americku natočený masakr střílení do bezbranných dětí a nakonec ta omáčka okolo. Šok rodičů, zranění, výslech, média, soud. Není to špatný film, ale vzhledem k citlivosti tématu, ke špatnému výběru hlavní role Breivika a k morálnímu přístupu Norské verze, nepůjdu s hodnocením výš ani náhodou.60%. (05.04.2019)