22. července

Paul Greengrass je mistr pohlcující atmosféry a tímto filmem to znovu potvrdil. Pokud se někomu zdá scéna toho naprosto šíleného masakru odbytá a nestrhující, je mi ho vážně líto (a může to být klidně zakladatel ČSFD), protože já jsem nic odpudivějšího dlouho neviděl. Kromě Greengrasse na tom má zásluhu i představitel Breivika, ze kterého jde nefalšovaný strach - a čím déle ve filmu je a když se z původně němé postavy změní ve výřečného psychopata, tím je ten strach větší. Kromě Breivika ale sledujeme také následky jeho činu, s nimiž se musí vyrovnávat jedna z rodin, poznáme i jeho obhájce a pocítíme tlak na předsedu norské vlády... Zdá se mi, že v tom filmu bylo opravdu všechno. Nemůžu říct, že by se mi sledoval dobře, ale byl to jeden z těch nezapomenutelných zážitků. Asi jako... No ano, asi jako Greengrassův Let číslo 93. (02.03.2019)

Asi nejslabší Greengrass. Počáteční střelba v sobě sice má onen nádech syrové autentičnosti, nicméně její následky zabíhají do mírné sentimentality, plus ono skákání od jednoho aktéra filmu ke druhému narušuje dějovou konzistentnost, která se ze začátku zdála být docela dobře budovaná. Celý snímek je vlastně takový dost... chladný. Možná by se to filmu dalo odpustit, ale sakra, tohle pochází od režiséra a scénáristy Letu číslo 93, taktéž vyobrazení reálné tragedie, která ovšem měla daleko větší emocionální náboj. 22 July nicméně jen tak ledabyle přeskakuje mezi jednotlivými liniemi (přeživší chlapec, Breivik a jeho advokát), a i když jsou mnohé interakce zajímavé, ani jedna linie ze sebe nevyždíme tolik, kolik bych si od ní přál. Je to ale pěkně natočený, plus tvůrci si rozhodně umí vybrat herce. Jelikož se ale jedná o Greengrasse, kterého považuji za jednoho z nejlepších režisérů současnosti, určitého zklamání se zbavit nemůžu. Snímek ale dá dobrou představu o tom, co za zrůdu ten Brevik vlastně byl. Bohužel se ale obávám, že kdybyste to pustili nějakému voličovi SPD nebo DSSS, buď by to zavrhl, protože se jedná o "západňáckou" propagandu, nebo by řekl něco na způsob: ,,Je to ošklivé, ale vlastně ho chápu." Lepší 3* (18.05.2020)

Paul Greengrass servíruje hutné psychologické drama o teroristickém útoku v Norsku v roce 2011 22. července, kde zemřelo 77 lidí a skvěle zachycuje hrůzu, kterou tam všichni prožili. Letos zde byl ještě jeden pokus z Norska Utøya 22. juli, ale ten z mého pohledu se příliš nepovedl, je podaný až příliš dokumentární a nudnou formou, nikdo tam neumře a samotného Breivika ani neukážou, zatímco Greengrass popisuje detailně jak vše probíhalo a diváka doslova do filmu vtáhne. Excelentní je úvodní výbuch bomby a následné nemilosrdné vraždění studentů na ostrově ( Zde sice režisér mohl strávit více času než 15 minut, ale emocionálně a psychicky mě to zasáhlo stejně. Chválím i představitele jednoho z přeživších Viljara, který přežil 5 střelných zranění a doteď musí žít s doživotními následky. Film vrcholí hutným soudním procesem, kde se emocemi nešetří a nenávist vůči Breivikovi je na místě. Solidní.75% (21.10.2018)

Nejdřív jsem si říkal, proč tento příběh někdo nechal natočit dvakrát, navíc v jednom roce...no a pak jsem si přečetl jméno režiséra a bylo mi to jasné - Paul Greengrass. Téma doslova pro něj. Navíc bych film třeba hodnotil i líp, kdybych neviděl ten původní, který byl dostatečně šokující a hlavně po filmařské stránce totálně excelentní. Ale říkal jsem si, že k úctě k režisérovi to zkusím. No a výhrad by pár bylo. Hlavně ten útok, ten je teda odfláklej šíleně. Jelikož je to ale tak třetina filmu, další dvě třetiny dokáží zaujmout. Je to teda totální citová ždímačka, protože se film zaobírá jak myšlenkovými pochody Breivika, které jsou šokující pokaždé, kdy se objeví na plátně, ale ukazuje i mladé, kteří jeho řádění přežili, ale poznamenalo je to. Na zamýšlení určitě dobré, ale nejlepší je asi závěr, který uzavře kapitolu obětí soudním procesem. Délka by mohla být klidně o nějakou půl hodinu kratší, ale na druhou stranu je to klasickej Greengrass, takže to všechno bude natolik civilní, včetně kamery, že budete mít pocit, jak kdyby se to všechno dotklo osobně i Vás. (21.05.2020)

Nakonec se ukázalo, že odsouvat zhlédnutí ze strachu, že budu po skončení naprosto rozsekaná, bylo celkem zbytečné. Paul Greengrass se tentokrát nesoustředí ani tak na brutalitu útoku, jako na následné vyrovnání se obětí s tím, co se jim stalo. A taky na absurditu toho, jak je zacházeno s útočníkem. To mě bolelo nakonec asi nejvíc. Jako drama dobrý, všichni se snažili, ale na mě to - nevím proč - zapůsobilo ve finále spíše povrchově. 3,5* (09.11.2021)