22. července

Snímek 22 July se sice opírá o reálné základy tragické události, nicméně režisér Paul Greengrass to pojal překvapivě velmi tuctově a průměrně. Samotný teroristický akt je totiž "odbyt" již v prvních minutách, načež je zbytek obří stopáže vyplněn záběry ze soudních síní a obětí, které se vyrovnávají se svými traumaty. Vážně mi zde chyběl nějaký "wow" prvek, který by snímek 22 July povznesl na nějakou vyšší úroveň, například nějaký hlubší náhled do motivace Breivika či jeho psychologického profilu. Bohužel, nic takto zajímavého zde není, takže ve finále dostaneme další průměrný snímek, který po čase zcela zapadne. A to je vzhledem k danému tématu podle skutečných událostí vážně velká škoda. „He tried to... he tried to kill me. I remember... seeing him... and then running away... trying to find somewhere to hide, and protecting my little brother. I remember being shot. Five times. When I was lying on the beach, I was... all alone. In a kind of pain I couldn't imagine.“ (09.11.2018)

A pro změnu úchylná americká verze pro mentálně ujetější jedince, tudíž bez jakéhokoliv respektu k pozůstalým, bez jakýchkoliv morálních otázek. Prostě prvních 20 minut vidíme přípravu Breivika (ta byla fajn, aspoň člověk viděl přípravy toho magora) pak 20 minut typický po americku natočený masakr střílení do bezbranných dětí a nakonec ta omáčka okolo. Šok rodičů, zranění, výslech, média, soud. Není to špatný film, ale vzhledem k citlivosti tématu, ke špatnému výběru hlavní role Breivika a k morálnímu přístupu Norské verze, nepůjdu s hodnocením výš ani náhodou.60%. (05.04.2019)

Paul Greengrass je mistr pohlcující atmosféry a tímto filmem to znovu potvrdil. Pokud se někomu zdá scéna toho naprosto šíleného masakru odbytá a nestrhující, je mi ho vážně líto (a může to být klidně zakladatel ČSFD), protože já jsem nic odpudivějšího dlouho neviděl. Kromě Greengrasse na tom má zásluhu i představitel Breivika, ze kterého jde nefalšovaný strach - a čím déle ve filmu je a když se z původně němé postavy změní ve výřečného psychopata, tím je ten strach větší. Kromě Breivika ale sledujeme také následky jeho činu, s nimiž se musí vyrovnávat jedna z rodin, poznáme i jeho obhájce a pocítíme tlak na předsedu norské vlády... Zdá se mi, že v tom filmu bylo opravdu všechno. Nemůžu říct, že by se mi sledoval dobře, ale byl to jeden z těch nezapomenutelných zážitků. Asi jako... No ano, asi jako Greengrassův Let číslo 93. (02.03.2019)

22. júl je udalosť, ktorá nezmizne zo spomienok podobne ako 11 september. Greengrass má cit, pre podobné témy. Formálne je film bezchybný. Zmena prostredí, zameriavanie sa na jednotlivé postavy a tiež snaha o komplexnosť, ktorá dodáva filmu ucelenejší dojem a lepšie vysvetľuje motívy vedúce ku tragédii, sú podávane umne, systematicky a bez zaváhaní. Tým pádom film na poli 143 minút nenudí a pôsobí zaujímavo. Hoci to hrá na opatrnú strunu. V situáciách, kedy môže pritlačiť na pílu, sa na moje veľké prekvapenie, drží trochu späť. Či už je to kvôli čerstvosti danej témy, alebo kvôli úcte voči preživším, neviem. Určite za tým cítiť zámer. Bohužiaľ Poppeho Utoya je sugestívnejším a emočne príšernejším zážitkom, ktorý vťahuje a zanecháva silný dojem, ktorý pretrváva po dopozeraní ešte veľmi dlho. Greengrassov film toto nemá. Tu sa tým pádom ponúka otázka, do akej miery, je schopnosť reflektovať skutočnosť a sprostredkovať tak verejnosti autentické pocity, priamo úmerná autorskému zámeru? Film vznikol aby pripomenul a ukázal hroznú udalosť, ktorá zasiahla takmer každého. 22 júl ale v skutočnosti za srdce nechytá. Nebyť Poppeho príspevku na túto tému, bolo by to o hviezdu naviac. Takto je to film, ktorý síce dáva udalosti do kontextu, ale aj napriek tomu, zostane navždy v tieni Poppeho verzie. (18.01.2021)

Zdráhám se použít slovo „komplexní“. Takovým je pro mne film nabízející množství protichůdných perspektiv a ambivalentní vyznění. Greengrass ve své faktograficky hutné dokudramatické rekonstrukci oproti tomu pečlivě buduje dvě poměrně jednoznačné ideologické pozice (podobně jako v Krvavé neděli), které staví proti sobě, aby nakonec mohl nabídnout zamýšlené politické vyjádření (odstíny šedi do vyprávění vnášejí akorát výhružky Lippestadovi, které ovšem nejsou více rozvedeny a lze je vnímat také jako prostředek k podpoření argumentu o síle demokracie, která bez ohledu na možná rizika nemůže sloužit pouze těm, kdo si to zaslouží, ale každému). ___ Dobro versus zlo, láska versus nenávist, vyšinutý jedinec versus komunita, která se dokáže díky vzájemné podpoře a spolupráci po traumatu znovu postavit na nohy a čelit zlu. Breivik připomíná svými pohyby, chladnokrevným uvažováním a přesvědčením o vlastní neomylnosti stroj. Pokud se dozvídáme něco o jeho pohnutkách, pak z výpovědi jeho matky, kterou obhájce potřebuje kvůli soudu, nebo díky tomu, že se stává výzkumným objektem pro psychology. Ve scénách z vězení s převahou chladných barev jej z okolí vyčleňuje agresivně červená košile. Traumatizovanému, nejistému a zranitelnému Viljarovi naopak zásluhou flashbacků a subjektivních zvuků „vidíme do hlavy“ a poznáváme jej v řadě situací s jeho nápomocnými blízkými, při nichž dává najevo emoce. Pouze jej nepozorujeme, ale spoluprožíváme to, co on. Namísto „zrádce“, „marxisty“ nebo „příslušníka elit“, jak své oběti paušálně nálepkuje Breivik, poznáváme konkrétního člověka a jeho příběh. Jak jsme upozorňováni četnými paralelami ve způsobu snímáni obou postav, Viljara od určitého momentu nejvíce neohrožují utrpěná zranění, ale možnost, že se stejně jako Breivik začne izolovat od ostatních, přestane sám sebe vnímat jako člena širšího společenství. ___ Rytmus plynulého vyprávění bez zádrhelů je mistrovsky určován množstvím hledisek, mezi nimiž Greengrass stříhá. Po dynamickém začátku, který nabízí plejádu rychle se střídajících pohledů, přichází zklidnění a chvíli sledujeme pouze Breivika a Viljara. Pokud vyprávění odskočí k jiné postavě, zásluhou prologu jsme s ní již seznámeni a víme, jaká role jí v síti vztahů náleží, jakou složku norské společnosti reprezentují. Film po tomto zpomalení a zúžení pozornosti zároveň přechází od jednotlivých činů, zaznamenávaných krok za krokem skoro v reálném čase, k jejich obecnějším sociologickým a politickým implikacím. Ty ovšem stále slouží zejména k podpoření argumentů zužitkovaných v závěrečné soudní při. Učebnicovým příkladem, jak v praxi aplikovat dialektickou logiku, je celý film. Realitu polarizované Evropy se nesnaží vykreslit ve vší její složitosti, ale jako střet dvou principů, což se mu daří velmi věcně a nesmírně sugestivně. 85% (11.10.2018)