Slunovrat

Celkem zklamání. Po skvělých recenzích a chvalozpěvech jsem viděl vizuálně vyladěný, ale časově přepálený příběh o skupině studentů zatažených do oslav slunovratu se sektou, která se na svět dívá trochu jinýma... očima. Nápady i smrti jsou fajn, ale jako by filmu chyběl takový ten final touch, v kterém se brečící ženy přepnou do psycho režimu a já budu chtít vyskočit ze své kůže a utéct pryč. Tenhle pocit jsem měl v závěru Matky stejně tak v průběhu Climaxu, ale tady jako bych sledoval odtažitě příběh, kde vlastně ani nevím, zda chci, aby někdo přežil. Například původní příběh hlavní postavy se smrtí její rodiny ve výsledku nebyl ani zdaleka vytěžen tolik, jak mohl. (11.05.2021)

Budu hodná, komentář obsahuje bojlery. Pokud i tak čtete dál, buď jste to viděli nebo Vám to je u prdele. a teď k filmu - A je to v piči! Po dokonalém Děsivém dědictví přichází další dílo Ariho a jak jsem byla natěšená, tak jsem z kina odcházela zklamaná (vlastně jsem neodcházela, Alík mě táhnul za nohu páč já se chtěla vztekat na zemi, že mi Ari zkurvil den). Začátek Slunovratu je krásnej, Asterovski veselej a já se tak strašně těšila na další výjimečný dílo. Místo toho jsem dostala partu kamarádů, co prodělali lobotomii, jinak nedokážu pochopit, jak mohli být všichni do jednoho taková banda tupých kokotů, kterým nepřišlo ani trochu divný, že jim mizej kámoši rychleji než prostitutkám šprcky. Já jsem tolerantní vůči všem možným kultům a zvykům zemí okolo (až na islamisty a ještě pár bombových států s výbušnou povahou) ale kdyby přede mnou někdo vylez na horu, skočil dolů, rozdrtil si palici a chvilku na to se to stalo po druhý s tím, že kokot páchá sebevraždu skokem snožmo, načež řve že má zlámaný haksny a je tedy láskyplně domlácen dřevěnou palicí, řekla bych si, že skupině lidí kolem mě okázale mrdá a zmizela bych jak pára nad hrncem, než s tou palicí přetáhnou mě. Ne tak naše parta hic, která si nechá vysvětit, že takhle to holt u nich ve Švédsku dělaj a je to vlastně celkem cool. Nelogičností je tady tolik, že sem z toho chtěla zvracet, fandit se nedá absolutně nikomu, ze všech nejmíň hlavní hrdince, která je vaginální mikozou podrážděná píča a nebesky mě srala celej film. Navíc tak nevděčnou čubku, pohledat. Kluk jí čtyři roky dělá osobní vrbu a obětuje jí skoro vše, pak je zdrogován komunitou, zprzní místní mášu, páč ani neví co se děje a naše zhrzená Májová královna se rozhodne nechat ho upálit, i když sama jazykem pátrala na mandlích kámoše svýho přítele až jí vlhla díra. Šukací a brečící scéna jsou tak neskutečně směšný až se smálo celý kino a mně se chtělo brečet. Plíživá, děsivá atmosféra z Děsivého dědictví je až na prvních 10 minut nadobro v píči, film je předvídatelnej až hanba a já byla takhle zklamaná naposledy když zrušily holky swingers párty dvě hodiny před začátkem. Ari rozhodně je jiný, než ostatní ALE zatímco prve byl luxusně jiný, teď tu máme "art" píčovinu, co se snaží tak moc šukovat, až je to lacinější než padesátiletá děvka na E55. Buddho za co... (01.09.2019)

Fíííha. Švédové rozhodně neskáčou nadšením. Nezměrné dobro z téhle severské komunity se totiž začne chtě nechtě bortit pod rukama. To bylo tak: při příležitosti oslav slunovratu, které se konají jednou za nespočet let, se do rodného kraje vrací ze Spojených států univerzitní student a vezme s sebou bandu přátel. Léto v Evropě, proč ne? Tvoří je hlavně pár, který spolu nějakou dobu je, ovšem její psychické potíže, které ještě prohloubí rodinná tragédie, vztah dlouhodobě narušují. Skandinávští blonďáci a jejich obřady ovšem s mezilidskými vztahy celé party ještě sakra zacloumají. Zdá se, že tvůrci mají tamní (dávnou) kulturu solidně nastudovanou, to, co se děje v druhé polovině je jen logické vyústění velmi umně vystavěného příběhu. Nikdy úplně nezapadající slunce, předlouhé záběry, střídání nálad a emocí, nespočet bizarních scén, postupy jdoucí si svou vlastní cestou, množství vizuálních detailů, skvostná gradace. A dost drsných momentů, které ovšem tak nějak do děje patří, a je jen na divákovi, na kolik se jim (snad až) „vysměje”. Nejde o exhibici, nýbrž o chytrý autorský záměr. Pokojné oslavy přírody provázené četnou konzumací halucinogenů mají svůj pevný řád, komunita ctí striktní pravidla. Chápu, že pro milovníky „klasických” hororů půjde o špatně stravitelný vtip, kdo zná jméno režiséra a scénáristy Ari Astera, musel tušit, že to nebude procházka sluncem zalitou loukou. Víru v samu sebe získávající Florence Pugh je velmi dobrá. (02.10.2019)

Fantastické, keby nebolo zopár menej presvedčivých hereckých výkonov, tak idem do plna. Takto si predstavujem mysteriózny horor s námetom - partička mliečniakov niekam príde, najprv tralala a potom sa začnú diať veci, že sa nestihnú čudovať. Tiež sa mi páčil spôsob podania príbehu, kde formálna stránka na istých miestach pripomínala umenie, ale nič prehnané, také akurát. Možno trocha škoda, že sa nepritlačilo na hororové prvky, ale znepokojivé to bolo aj tak dosť. Už od príchodu (ten úvod nič moc, len na poznanie postáv) do tej dediny sa režisérovi podarilo vyliať mi na chrbát nepríjemný pocit niečo na spôsob "tu niečo nehrá, toto neskončí dobre" a ten vydržal až do konca. Pritom koniec stojí za zamyslenie. Určite ide o jeden z mála hororov, z ktorých si divák aj niečo odnesie. Na hranici 4-5 hviezd. 89/100 (09.10.2019)

Nuda v severním Švédsku. Pohanský horor, který je v podstatě analogií k subžánru hororů, v nichž se jedinec/skupina jedinců dostane na odlehlé místo mezi členy náboženské sekty, paradoxně se sektáři i pohané ve filmech chovají podobně a nově příchozí cizinci dopadnou nakonec vždy stejně... Vizuálně pěkné (zajímavá je práce s barvami - bílá je tu použita ve smyslu černé, po asijsku barvy smrti, celé je to extrémně přeexponované atd.), jinak zdlouhavé, nudné a předvídatelné... (04.10.2019)