Slunovrat

Přiznávám se, že jsem jel na " Slunovrat " do kina se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byl natěšenej díky pozitivním ohlasům i díky traileru, který dokázal dostatečně navnadit. Na druhou stranu mě ale odrazovala poměrně dlouhá stopáž. Jak jsem do kina jel, tak z kina i odjíždím. A to se smíšenými pocity. Stopáž filmu mi sice nakonec nepřipadala tak dlouhá, hlavně díky tomu, že děj dokázal celkem zaujmout. Horší už to bylo s koncem filmu. To co ze snímku ve finále nakonec vylezlo nebylo podle mýho gusta. Navíc mi místy " Slunovrat " připadal jako komedie. A evidentně jsem nebyl sám. Párkrát jsem se totiž nejenom já, ale i celej sál hlasitě smál. Což podle mě u tohoto snímku nebylo záměrně. Když to shrnu, tak jsem od " Slunovratu " čekal daleko víc. Film sice nabízí pár silných scén a momentů, díky nimž se dá v pohodě přežít i delší stopáž, vše ale kazí ( podle mě nepovedenej a nehodící se ) konec. Ve výsledku si tak u mě tihle milovníci halucinogenních drog vysloužilo slabší 3 hvězdy. Komentář zakončím jako jeden nejmenovaný ( bývalý ) uvaděč počasí na ČT. " Slunce v duši ". (02.08.2019)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Tohle byl pro mě jeden z nejnepříjemnějších filmů, co jsem viděl. Je to v podstatě určitá dystopická vize zasazená do současného světa. První půlka působí skoro jako dokument a druhá půlka je šílená jízda. Možná malinko předvídatelná, ale to snad jedině díky tomu, že se to pyšní nálepkou horor, tak to člověk trochu čeká. Jinak šílená marnost a zoufalství. Nesnáším iracionalitu ve všech formách a tohlecto byl teda šílený trip, a to snad u všech postav. Normálně bych to asi odsoudil, ale na tenhle film se jen tak nezapomene. Hodně scén natočeno opravdu velmi sugestivně. (02.09.2019)

Ari Aster si prostě po Hereditary řekl, že teď všechny vytrollí a vznikl Midsommar. Prvních deset minut ještě jede v Hereditary vibe, pak zvrat, všechno se rozsvítí a začíná rozkošně bizarní komedie. Tři čtvrtě kina se po celou dobu smálo, i té přestřelené brutalitě, která nepůsobí tísnivě, spíš směšně, takže pokud to byl záměr, ok, funguje to. Nemůžu říct, že bych se nezasmál a nebavil. Dokonce i těch 146 minut uteklo nečekaně rychle. A je tam pár scén, které člověk ještě v ničem neviděl (a jsou zábavný), ale ten film mi nic nedal. Z Hereditary jsem měl alespoň tísnivej pocit. Tady jsem se dvě a půl hodiny bavil a nic víc. Asi to má být tak trochu alegorie na hroucení vztahu, ale... meh. (07.08.2019)

Přesvědčivá ukázka toho, že husí kůže může naskakovat divákovi i u filmu, který se z velké většiny odehrává za bílého dne. Ari Aster má všechny náznaky nebo mytologické spojitosti promyšlené do posledního detailu, symbolika hraje prim a Florence Pugh je v civilní rovině prolínané s psychickými potížemi dokonale přesvědčivá. Jenže tenhle Slunovrat trvá neúměrně dlouho, pár zvratů, byť sugestivních a znepokojivých, je vidět na míle daleko - a pak přijde poslední půlhodina. Specifická, zarážející, neopakovatelná, ale hlavně přepálená. Přemýšlím o ní už docela dlouhou dobu, ale pořád ji nedokážu brát vážně. Rozumím tomu, co a proč se při rituálech děje, ale pomyslná hranice je překročena každým skupinovým heknutím. (17.06.2021)