Slunovrat

Možná, že si tvůrci mysleli, jaké tvoří veledílo, v němž skrze metafory vyjádří něco, z čeho si divák sedne na zadek. Možná, že se cítili i jako I. Bergman. Ve skutečnosti však stvořili morbidní, nechutnou, zdlouhavou a úchylnou podívanou, kterou z moji strany od odpadu zachraňuje jen perfektní vizuální zpracování a hudba. Vše bych mohl vystihnout touhle hláškou: https://youtu.be/x9wzX_Hx6jg K hororu měl dle mého Slunovrat docela daleko, přesah z něj necítím a filmy jako Rituál nebo Čarodějnice řadím mnohem výš. (25.03.2020)

Fantastické, keby nebolo zopár menej presvedčivých hereckých výkonov, tak idem do plna. Takto si predstavujem mysteriózny horor s námetom - partička mliečniakov niekam príde, najprv tralala a potom sa začnú diať veci, že sa nestihnú čudovať. Tiež sa mi páčil spôsob podania príbehu, kde formálna stránka na istých miestach pripomínala umenie, ale nič prehnané, také akurát. Možno trocha škoda, že sa nepritlačilo na hororové prvky, ale znepokojivé to bolo aj tak dosť. Už od príchodu (ten úvod nič moc, len na poznanie postáv) do tej dediny sa režisérovi podarilo vyliať mi na chrbát nepríjemný pocit niečo na spôsob "tu niečo nehrá, toto neskončí dobre" a ten vydržal až do konca. Pritom koniec stojí za zamyslenie. Určite ide o jeden z mála hororov, z ktorých si divák aj niečo odnesie. Na hranici 4-5 hviezd. 89/100 (09.10.2019)

[Spoiler friendly] Nejsem schopnej přenýst se přes zásadní dějovej okamžik, kdy si VŠECHNY postavy ve filmu uvědomí, že je cosi shnilého ve státě švédském, a stejně se rozhodnou s touto důležitou informací nikterak nenaložit. Člověku se pak blbě vžívá do zbytku děje, když ví, že on sám by už v něm dávno reálně nefiguroval, jak by mu zdravý rozum velel... To je sice velká, ale zato má jediná výtka, a vím, že ve mně bude Slunovrat dlouho rezonovat. O to víc, že jsem mohl zhlédnout tříhodinovou režisérskou verzi, a nedokázal jsem si z ní představit byť jedinou vystřiženou scénu. (01.10.2019)

Je to horor, není to horor? Krátká odpověď zní: ano a zatraceně dobrý. Pro dlouhou odpověď si musíme horor nejprve definovat. Horory neurčují ani lekačky (ty nejlepší je vůbec nemají), ani nadpřirozeno (celá řada skvělých hororů se bez toho obejde), a dokonce i krvavé výjevy nemusejí být bezpodmínečně přítomné (jak ukazuje třeba "Poltergeist"). Když půjdeme k úplné podstatě, dostaneme se na dvě paralelní cesty, kde jedna sleduje účinky na diváky a druhá vnitřní principy vyprávění. Na té první dojdeme spolu s veličinami filmové kritiky a teorie k tomu, že horory jsou žánrem, který vyvolává intenzivní divácké reakce v souladu s vyobrazenými výjevy. Legendární esej Lindy Williams přirovnává horor k pornu a melodramatu, kde také diváci sledují určité situace, které mají vyvolat jejich přímo úměrnou fyzickou reakci vztaženou na nějakou tělní tekutinou (krev, sperma, slzy). Na oné druhé cestě do nitra fungování hororových příběhů se můžeme dostat až k samotnému jádru hororu, které spočívá v tom, že do vnitřního či vnějšího světa postav vstupují nějaké elementy, které narušují jejich zažité hodnoty a jistoty, které náhle přestávají platit a postavy se s tím musejí vypořádat. Oním invazivním elementem může být sériový vrah, který z poklidného předměstí udělá noční můru, nebo duchové, kteří promění domov v životu nebezpečný prostor. Současně ale do obou těchto na dřeň ohlodaných definicí vedle všemožných klasických hororů mohou zapadnout také filmy jinak řazené k naprosto odlišným škatulkám, od bravurně zneklidňujících thrillerů typu "Stopař" po drásavá psychologická dramata Ingmara Bergmana v čele s "Personou" a "Šepoty a výkřiky". A právě podobnou cestou se ubíral také Ari Aster, načež natočil jeden z fyzicky nejintenzivnějších a divácky nejsugestivnějších hororů posledních let, který dokonale znejišťuje publikum tím, že ho staví tváří v tvář světu, kde platí úplně jiné hodnoty a kde to nejděsivější se děje za bílého dne i v nitru hlavní postavy. A k tomu má navíc Slunovrat fenomenální kameru a dramaturgii, utvrzující sevřenou vizi. Po Jordanu Peelovi tu máme druhý bytostně osobitý talent, který nám ukazuje, že horor nemá nějakou jednu univerzální podobu, ale naopak může být prostorem pro autorskou realizaci. (28.07.2019)

Já tedy s kolegou Goldbítrem ani s kolegou Raslem nikdy nešukal jako kolega Enšpígl, tudíž jsem film sledoval doma z postele, bos a sám, aniž bych u toho nějakému nehezkému kolegovi pulíroval Grünwalda, nicméně musím s velkým překvapením konstatovat, že i bez těch homohrátek se mi film líbil stejně jako jemu. A to jsem do toho šel s velkým despektem, nabytým po předchozím režisérově počinu, který odborná filmově-teoretická terminologie jednoznačně striktně definuje jako „narkoleptickou pičovinu“, tudíž jsem se a priori obával, že i tento kus Zdědí onu Děsivou prudu a chujologickou konkluzi. No, sice se místy v Midsomrdu těch pár pásem švédských plísní a tanců vskutku vleče strhujícím tempem Midsomrdských vražd, mimochodem dodnes využívám stoprocentně funkční metodu na nespavost, kdy v duchu počítám inspektory Bárneby, a maximálně po pátém jsem vždycky spolehlivě tuhý, avšak jinak to není nudné ani trochu, precizně to pracuje jak s diváckým očekáváním a přesně gradovanou atmosférou, tak s mykologií nordických pohanských kultů, a to včetně roztomile brutálních vikinských krvavých orlů. A už nikdy nechci píchat, aniž by mi u toho s temným mručením fandil a pomáhal přirážet kroužek nahých otylých skandinávských stařen. (25.09.2019)