Červený drak

Co k tomu napsat? Prostě Mann, to mluví za vše. HUDBA: The Reds, Michel Rubini - úchvatný osmdesátkový zvuk zvukových ploch! Atmosférické rozzvučelé klávesy (Klaus Schulze), občas s elektronickými perkusemi, sem tam nějaký song. Mannův soundtrack jak má být! (14.08.2009)

Zatímco Červený drak z roku 2002 vizuálně čerpá ze Se7en, Manhunter z roku 86 obrazově připomíná spíš Vesmírnou Odyseu. Po všech stránkách velmi dobré zpracování, scénář chytrý a funkční. Kamera a osvětlení nabírá téměř geniálních parametrů a film přes desetiletí vzniku nesmrdí dobově oblíbenou Béčkovostí. Všeobecné námitky, že Brain Cox není Anthony Hopkins mají v tomto případě stejnou relevanci jako konstatování, že Křemílek není Vochomůrka a Marylin Monroe není Milan Kňažko. Ano, víme to všichni. Teď ještě zbývá si uvědomit, že na tomhle faktu vůbec nesejde. Závěr: Osmdesátkový thriller, že kterého není cítit filmařská debilita osmdesátých let a překvapuje téměř artovou závěrečnou přestřelkou? Tak to beru, pane Mann. (10.07.2011)

Nepatřím sice mezi skálopevné příznivce Mannovy dosti specifické tvorby, přesto byla právě jeho vize Harrisovy série tou, v níž jsem po fenomenálním seriálu vkládal největší naděje. Proto mě docela zaskočilo zaměření na samotné procedurální vyšetřování na úkor prakticky jakékoliv psychologie. Toto překvapení nad dnes už více či méně nezajímavým pojetím kriminálky nicméně nakonec bledlo vedle pravidelných šoků ze soundtracku, který dokázal zkazit i jinak slušné scény se samotným Červeným drakem, jehož obsazení ani provedení sice nestačí na Richarda Armitage, ale když nic jiného, svou podivností se mu ve výsledném dojmu alespoň blíží. A protože zbytek dojmů, Coxe v roli Hannibala nevyjímaje, nijak výrazně nenadchnul ani nezaujal, na tváři mi kvůli té zprasené hudbě zůstal jen rozčarovaný výraz, Manhunter totiž až nepříjemně moc zestárnul. (12.09.2015)

Mannovo pomalejší vedení filmu spolu s ne vždy vhodně zvolenou hudbou u Lovce lidí částečně nabourává jinak tvrdě thrillerovou atmosféru, která by mohla být ostřejší, agresivnější, a/nebo tíživější. A Apel na rodinné hodnoty se zase opírá o trochu triviální charaktery (snad vyjma toho hlavního, ale to jen díky zajímavé minulosti), ovšem kromě toho jde o dobře vyřešenou adaptaci, která má své působivé i chytré momenty. Líbila se mi fungující krimi zápletka a dobře zvolený moment odhalení vraha, kdy divák má dost času na to, aby tápal, ale přitom mu nebyl upřen náhled z druhé strany (aneb Mannův "férový" přístup). 6/10 (24.08.2009)

Pochválil bych kameru a jistou atmosféričnost, ale příběh mi byl dost jedno. A z Coxova Lecktora sice je cítit inteligence, nadřazenost a hrozba, ale ne děsivě uhlazená démoničnost, kterou později Lectera obdařil Hopkins. Ve stejném roce měl premiéru i Henry: Portrét masového vraha a ten mi přijde mnohem zajímavější. (27.08.2023)