Černá roucha

K tomu se dá říct jediné: OOOuu maj gááááááááád !!!!! Tomu říkám svatá trojice: Zamilovanej farář-poměrně silný kuřák, matka představená-lesbická vyděračka, závislá na heráku, která rozprodala půlku kostela, jen aby měla na fet a stádo jeptišek-sestra Močka, sestra Špína, sestra Krysa a spol, který si sem tam dají LSD...A nesmím zapomenout na tygra, kterýho tam odmalička chovali jako domácího mazlíčka...Matka představená vysvětluje kurvě význam Ježíšovy smrti a přitom si rovná lajnu Háčka, aby jí vzápětí vdechla svejma křesťanskejma nozdrama a zbytek si prstama otřela o zuby, jak to dělají zkušený smažky. Almodóvar mě opět šokoval a musím opakovat, je to BŮH (nebo ďábel?)... (05.01.2010)

Moc tomu filmu nerozumím. Je podivný. Roucha jeptišek zde byla znesvěcena a zneužita. Samozřejmě se může jednat o druhou odvrácenou stranu, kdy hříchy nepácháme pouze v ústraní či ve svém nitru. V klášteře se to hemžilo padlými dívkami, jejich obsesemi, halucinacemi, paranoiou... Ale co ten tygr jako domácí mazlíček? To už bylo moc. První Almodóvarův film, který mě dost zklamal. (19.12.2012)

Přepsáno v březnu 2020. Film Černá roucha jsou svéráznou komedií. Černý humor je zvrácenou radostí bizarních podob života. Katolická církev je podrobena morální kritice a duševní rozpolcenosti, ale Pedro Almodóvar vychází z jiného bodu, než Buñuel. Luis byl anarchista a bíl se za společenskou změnu, Pedro těží z niterné úzkosti a z nenávratně poškozených vnitřních světů. Moc a slib celibátu deformují morálku vlastních skutků, přesto jsou Černá roucha více výrazem uvolnění a radosti z nabyté osobní svobody. Film je extravagantní, rozpustile provokující, niterný a ironický, poslání katolické církve je zobrazeno ve té nejsvatější a nejhříšnější podobě zároveň. Duchovní poslání je ovlivněno světem hříchu, je rozerváno a v pastelových barvách se přizpůsobuje změnám času. Hlavní postavou výstředně ztřeštěné komedie je Yolanda (příjemná Cristina Sánchez Pascual), bývalá učitelka a současná kabaretní zpěvačka se slabostí k omamným látkám. Utíkání před svědomím přítomnosti se dostává na počátek nové životní etapy. Bizarnost je prostředkem ke změně. Důležitou postavou je Julia (pozoruhodná Julieta Serrano), matka představená kláštera jeptišek řádu "Redentoras humilladas". Záchrana těch padlých poznamenává její nitro narkotizační chutí hříchu a špatně skrývanou tělesnou potřebou. Velmi výraznou postavou je Rata de callejón - Krysa Kanálnice (velmi příjemná Chus Lampreave), řádová sestra, která pod pseudonymem Concha Torres v nevědomí využívá absurdní příběhy životů hříšných oveček. Další klášterní obyvatelky: pro závažné překročení světského zákona vždy věrná představené, obsedantní potřebou masochistické bolesti poznamená a z chvění halucinací narkomanie šťastná sestra Estiércol - Močka (zajímavá Marisa Paredes), tygříka vychovávající a na čistotu pečlivá sestra Perdida - Špína (příjemná Carmen Maura), a nadšená kostýmní návrhářka v krizi víry, sestra Víbora - Zmije (příjemná Lina Canalejas). K výraznějším postavám patří také markýza (zajímavá Mary Carrillo), čerstvá vdova. Osamělost a neochota finanční výpomoci ukončuje dlouholeté a existenčně potřebné příspěvky klášteru. Z dalších rolí: nevděčná bývalá ovečka matky představené Merche (Cecilia Roth), na Julii rozzlobená nová generální matka řádu (Berta Riaza), diskrétní kaplan a ochotný pomocník Zmije (Manuel Zarzo), spolehlivá dodavatelka štěstí pro klášterní potřeby Lola (Marisa Tejada), či zcela vypočítavá rodná sestra jeptišky Krysy Antonia (Eva Siva). Černá roucha je výstředně provokativní komedií osvobozeného ducha. Je ztřeštěností i kritikou licoměrnosti, dobírá si přetvářku důstojnosti a obdivuje každou nenormálnost a bizarnost života. Nadsázka chutná, stylově zábavný film! (23.02.2010)

Vždycky jsem si klášter představovala jako studené a nevlídné místo, kde jeho osazenstvo čte pořád dokola jednu knihu a kolena má otlačená od modlení. Místo, kterému je třeba se vyhnout. Ale v Madridu to neplatí a právě tady našla azyl zpěvačka Yolanda, kterou sestry nadšeně ubytují a heroinem přivítají i o kokain se rozdělí (měkké drogy neuznávají), vždyť právě ona by mohla být příslibem lepších časů. „ Už brzy bude palác plný vražedkyň, narkomanek a prostitutek jako v dávných dobách. – Kéž tě Bůh vyslyší“. Určitě to není nejlepší Almodóvarův film, ale kdybych ho neviděla měla bych dodnes zkreslené představy o tom jak to u jeptišek chodí :- )). Žila bych v bludu. Jen pár věcí odpovídalo mé představě. „ Co to děláte matko představená? - Pálím knihy jako v dobách inkvizice“. (30.08.2006)

Můj první osmdesátkový Almodóvar, s puncovanou retro-atmosférou skoro jako od Ferreriho. Proč poživačník podnikl exkurz za zdi kláštera? Nejspíš proto, aby ukázal, že ženský jsou prostě ženský a žádná instituce ani stav s tím nic nenadělá. Pozorovat matku představenou, kterak si před nitrožilní aplikaci heroinu zaškrcuje hadicí paži, je ve filmu jiného autora * bez erupcí smíchu čistě hysterického * nemyslitelné. Čtyři-pět řádových sester se v ničem neliší od hrdinek * dejme tomu, prašť jako uhoď * Žen na pokraji nervového zhroucení, snad jsou jen o něco divočejší - to kvůli potěše z kontrastu z hábitů. Muži hrají ve filmu opět jen okrajovou úlohu (sebe)destruktivních monster (o něž se ženy musí starat) resp. indiferentních bačkor (o něž se musí starat rovněž). Až jednoho zamrzí, že realita nekopíruje Almodóvarovy filmy [víc]. (12.05.2013)