Nahota

Film o hledajicích, ale nenalézajících lidech, a sebestředném sociapatovi " Jeníčkovi ". Libuše Švormová ve filmu nehraje, ale propůjčila svůj hlas Hanzalové. Ta byla- mimo jiné -semifinalistkou na Miss universum 1970. http://en.wikipedia.org/wiki/Miss_Universe_1970 (28.12.2009)

Velmi úspěšný autorský debut Václava Matějky, byť časově o 20 let opožděný (a pro mě o dalších 30 let). Přesto mě drama ženami obletovaného vězně na dovolené zaujalo patrně víc, než standardně populární filmy té doby (včetně těch, které jsem viděl na premiéře). Mikulovská zápletka dvou psychicky (běžně) narušených lidí vede spojením k ozdravení. I přestože je jejich milenecká budoucnost nejistá, jejich budoucnost sociální je rozhodně nadějná. Těch pět dnů posílí Drsňáka na celý rok, i když Drsňákem už zůstane navždy. "Nahota", symbol v němž se sváří nevinnost se studem, navazuje na díla Ladislava Helgeho, ke kterému měj Matějka i jinak blízko. (26.12.2019)

Tak trochu jiný český film s netradičním námětem o propuštěném vězni. Snímek je postavený především na neskutečném výkonu Petra Čepka (bez diskuze jeden z deseti nejlepších českých herců všech dob), ale má i správně depresivní atmosféru a místy na svoji dobu odvážné repliky, z čehož usuzuji, že by skončil v trezoru tak jako tak. Škoda jen, že příběh se zhruba v polovině jakoby zasekne a ve výsledku není jasné, jaké vlastně mělo být jeho poselství. Už kvůli Čepkovi a jeho nevyrovnanému "drsňákovi" však rozhodně stojí za vidění. (04.01.2011)

Ajovaris! ...a drsně! Opětovný kontakt s normálním světem zřejmě nebývá pro bývalé vězně jednoduchou záležitostí. O to víc tísnivý pocit vyvolává, jde-li pouze o krátkou dočasnou propustku jako v případě hlavní postavy Jana-drsňáka. Tohle psychologické drama se mi hluboko vrylo pod kůži i díky silné hudbě Luboše Fišera a vynikajícímu Petru Čepkovi v hlavní roli. Ačkoliv jsem dlouho měl Čepka za nesympatického a nepříjemně působícího herce, zde mne neskutečně uhranilo jeho podmanivé herectví, ty pohledy a charisma, které z něj přímo vyzařovalo. Zajímavou volbou se ukázalo i obsazení neokoukané tváře Kristiny Hanzalové, která ztvárnila opuštěnou mladou učitelku Jarmilku, ocitající se v dilematu lásky (či spíše vztahu) mezi doktorem, kterého nemiluje, a nabízejícím se Janem, omezeným vyhraněným časem a povinností návratu za mříže. Velice citlivé vyprávění o hledání ztracené útěchy po stopách mládí, s působivou atmosférou, kterou podtrhuje kromě hudby i vizuál plný vyschlých, šedých barev. Příběh plyne ve své délce hodně pomaly, ale nechává nahlédnout jak do psychologie postáv, tak do celé vesnice (například i skrze odlehčenou scénou s dechovkou hospodě či setkání s Jarmilčiny přátely z viného sklípku). Výborný režisérský debut, který Václav Matějka snad už nikdy poté nepřekonal. 95% (52 rokov filmu za 52 týždňov) (10.03.2019)

Poměrně smutný psychologický snímek o tom, že "někdo k sobě přitahuje štěstí, někdo neštěstí." Konstatování Vlado Müllera "špatně jsme se narodili," je přitom charakteristické snad pro všechny výraznější postavy filmu (snad s výjimkou moudré "paní domácí" v podání kouzelné Jarmily Kurandové). Určitě to platí jak pro mladého vězně Jana alias "drsňáka", jehož matka, jak říká "byla kurva a otce nezná", tak pro krásnou ale osamělou učitelku Jarmilu, která se "bojí milovat, jen se mučí a čeká až jí někdo vysvobodí." Oba jsou sami, a hledají zpřísněnou duši, přesto to jejich vzájemné sbližování je dost složité (až trošku zdlouhavé). A nemá žel ani žádné nadějné vyhlídky, i když v to oba moc doufají. Petru Čepkovi byla ta role snad psána přímo na tělo, jeho charisma je neskutečně silné. Silný je i hlavní (trošku překvapivě pozitivně laděný) hudební motiv, který v sobě nezapře typický rukopis Luboše Fišera. (20.02.2018)