Návraty

,,Život už je někdy takovej, že mine tu pravou chvíli." Režiséra Václava Matějku minula "pravá chvíle" obrovského tvůrčího rozkvětu nové filmové vlny 60. let. Jeho pozdní autorská prvotina Nahota (1970) mne ale nesmírně zaujala a měla pro mne prakticky všechno, co od vynikajícího a působivého psychologického dramatu očekávám. V Návratech na svůj debut Matějka navazuje nejen obsazením Petra Čepka do hlavní role a výběrem hudebního skladatele, ale i řadou výrazných motivů návratu a opětovného odloučení v životě hlavní mužské postavy. Příběh muže, který se po nehodě své mladé partnerky vrací ke své bývalé ženě, nabízí spoustu působivých scén, v dramatické či jindy poetické atmosféře podtržené právě Fišerovou hudbou. Přesto mne Návraty zdaleka neoslovily tolik, jako Matějkův zmiňovaný debut a nepřipadají mi ničím osobité, výjimečné. Možná proto, že zde se již z intimní roviny často přechází i do roviny celospolečenské, která se ve filmu snaží na počátku normalizace zachytit jakási "morální selhání" lidí zúčastněných na Pražském jaru '68. Byť film tak činí bez tlačení na pílu v podobě násilného propagování ideologie a zaměřuje se na psychologii protagonistů, celý tenhle aspekt příběhu klouže hodně po povrchu a příliš mne neoslovil. Co mne naopak vedle hudby Luboše Fišera hodně oslovilo, byla pravidelná povídání mladé sestřičky se starým, životem zkušeným doktorem v podání Bohouška Záhorského. 60% (21.07.2020)

"Člověk si má vždy ukrojit ten správný krajíc, ani míň ani víc..." Psychologické filmy s Petrem Čepkem mají vždy něco do sebe. V porovnání se svoji prvotinou Nahota (v níž Čepek též ztvárnil hlavní roli)  mám ale pocit, že si Václav Matějka tentokrát ukrojil trošku větší krajíc, než na jaký stačil. Děj mi místy přišel nesourodý a střih (minimálně v jedné dosti zásadní scéně - smrtelná havárie milenky hlavního hrdiny po níž následuje jeho dočasný návrat ke své bývalé ženě) poněkud přehnaně ostrý. V čem se naopak Návraty silně podobají jeho filmové prvotině, je hudba Luboš Fišer, která výborně podkresluje melancholicko-poetickou i dramatickou atmosféru filmu (viz zejména hlavní motiv). (04.08.2024)

V nějakym dokumentu o Josefu Šebánkovi jsem viděl ukázku z tohoto filmu. To jsem teda netušil, že ta krátká ukázka bude v podstatě skoro celá jeho role. Kdybych to věděl, tak bych se na to asi nedíval. Jako nebyl to vyloženě špatnej film, ale kromě tý krátký epizody, kdy Šebánek slaví narozeniny, tam nebylo nic jinýho, co by mě nějak zaujalo. 40% (12.11.2014)

Je obtížné něco o tomto filmu napsat. Příliš se nepovedl a místy nudil. Z námětu se jistě dalo vytěžit více. Počátkem 70. let se však už věci nedaly nazývat pravými jmény. A tak různé personální přesuny jsou sice několikrát omílány, ale jejich pravý důvod (politika) není vyřčen. Závan let šedesátých je překryt začínající normalizací. To nejlépe dokumentuje delší záběr na obří nástěnku s nápisem "volby". Zaujal samozřejmě Petr Čepek. Jana Gýrová našla svoje uplatnění především v následující dekádě normalizačních filmů. Ve filmu se objevilo mnoho vynikajících herců 60. let, dále neherci známí například z Formanových a Papouškových filmů a také několik nových tváří. Je velká škoda, že nedostali více příležitosti a tak jsme mohli jejich herectví obdivovat třeba jen v jedné scéně. Mám na mysli například Jana Vostrčila, Josefa Šebánka, Janu Březinovou, Karolínu Slunéčkovou a další. Účast začínajících Vydry a Kořínkové se bohužel omezila jen na kompars. Jako příznivec krásných hereček mám samozřejmě radost z obsazení Zuzany Kocúrikové (bohužel dabované, mohla to být klidně Slovenka, jako je běžné v současných filmech) a Stanislavy Bartošové. (15.05.2013)

Není to špatná sonda do různorodých "karakterů"..odráží život v jeho obyčejnosti...a myslím že prázdnota vztahů a beznaděj je zobrazována v nenápadné souvislosti s dobou po-okupační..nebo jinak : když má na sebe člověk očekávání která není schopen realizovat, nevychází sám se sebou (nemá se rád) pak nedokáže mít rád ani blízké kolem sebe... Skvostná smutná,melancholická ale ne beznadějná Fišerova hudba... (02.02.2014)