Režie:
Július MatulaKamera:
F. A. BrabecHudba:
Zdeněk ZdeněkHrají:
Marián Zednikovič, Jiří Schmitzer, Miroslava Pleštilová, Jana Švandová, Lucie Bílá, Zuzana Geislerová, Lubomír Kostelka, Marián Kleis st., Václav Knop (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Hrdinou hudební komedie scenáristy Jiřiho Šebánka a režiséra Julia Matuly Volná noha je jazzový muzikant, trumpetista Beno, jemuž zdatně sekunduje jeho přítel, saxofonista Emil, zvaný Rampouch. Oba mají rádi bláznivou legraci a svými kousky často lidi šokují. Beno je původem Slovák, žije však už dlouho v Praze. Jako pravý bohém neuznává žádné omezováni v osobnim ani v uměleckém životě. Je oddaný jazzu tělem i duší a pohrdá jakýmikoliv formami pop-music. Proto odmítá výhodné nabídky své přítelkyně, úspěšné zpěvačky Gábiny. Se zdarem čelí i nátlaku své nastávající, mnohem mladši dívky, a její vyzývavé matky. Film je sledem epizod, jejichž těžiště spočívá v Benových recesistických výstupech. Převládá v nich humor, nepostrádají však ani náznak melancholie. Beno za své kousky musí často platit, i to však přijímá s otevřeným hledím. - Autor námětu Jiří Šebánek se inspiroval postavou slavného československého jazzmana Laca Décziho, který již několik let působí v emigraci v USA. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (29)
Vydržte slabší úvod (asi půl hodiny) a film se vám odmění ve zbylé hodině: Nejen jedna hláška za druhou, ale i dobře vystavěný příběh až do poslední vteřiny. K tomu věci, které jinde moc neuvidíte (let Praha-Bratislava, divadlo u trati, prověřování muzikantů u "kulturní" komise, cikánské ležení hned u nového paneláku), starý Štercl a tehdy ještě vcelku neznámá Lucie Bílá. Oslava svobody, života, jazzu a muziky vůbec. A taky přátelství. ()
Zapomenutá komedie o dvojici jazmanů co žijou na volné noze. Nejhezčí jsou ony scénky z nádražního domku pro cestující ve vlaku. To je taky důvod proč jsem si ten film sehnal, kdesi to bylo v úsměvech. Rovněž pěkný jsou blbosti co dělají v tom překlápěcím výtahu. Film který by si zasloužil uvedení v tv místo x krát reprízovaných jiných komedií. ()
Volná noha není vůbec špatný film. Herecké výkony jsou většinou slušné, i když se v něm sem tam najdou i slabší pasáže, překvapí poměrně svižný střih a velmi slušná kamera (není ovšem divu, když za ní stál F. A. Brabec). Pokud jde o režii, neurazí ani nenadchne a je vlastně taková trochu "neviditelná". Samostatnou kapitolou je výtečná jazzová hudba, u níž ovšem neumím rozhodnout, do jaké míry je skutečně dílem Zdeňka Zdeňka a kolik je v nich naopak v titulcích filmu nepřiznaných skladeb Laczo Deciho, který byl v době natáčení filmu už dobrých pět let v emigraci a tudíž samozřejmě nemohl být nikde přímo zmíněn či připomenut. Jako jeho skladby ovšem ve filmu obsažená hudba opravdu zní... To nejpodstatnější je zde ovšem příběh, který tvoří v podstatě do děje filmu pospojované vtipné historky Laca Decziho. Ty jsou nepochybně z části vyfabulované a odpovídají poměrně přesně pábitelskému žánru, jemuž se Laco rád věnuje i dnes. Tvůrcům ovšem zjevně povídkový formát filmu nepřipadal dostatečně silný a tak se jej rozhodli "vyfutrovat" ještě čímsi "závažnějším". Přesně v duchu tehdejší uvolňující se perestrojkové situace se tudíž sem a tam, byť velmi opatrně, "tepají nešvary" tehdejší socialistické společnosti a kromě toho se vede poněkud absurdně vyostřený zápas mezi takřka undergroundově podaným "autentickým" a "pravdivým" jazzem a "ohavným" popem, podaným zde téměř jako jakési svrchované zlo... Tedy ne, že by to Laco tak nějak neprožíval, jenže pro něj to daleko spíš byl zápas mezi tím co komunistům nevonělo a tím co jim naopak vonělo velmi, než otázka žánru samotného. Vždyť Laco hrál nejen ve své Celule, ale i ve velmi konvenčním TOČRu. Samozřejmě šlo především o vztah k režimu a o to, jestli neohne hřbet právě před ním. To je sice hrozně hezké a bylo by fajn o tomhle zápase natočit film, ovšem musel by jej režírovat jiný režisér než komunistickému režimu vytrvale poklonkující Matula. Místo střetu tvůrčí svobody s totalitní mocí sledujeme pouze hru na zlý pop a hodný jazz a to celé bez toho, že by tyhle dvě soupeřící veličiny fungovaly právě jako metafora střetu svobody s totalitou... Kombinování lyrických, bezstarostných veselých historek s dramatickým střetem svobodného jazzu s úplatným popem také rozhodně nevedlo k jakékoli výraznější dramatické stavbě a režisér je prostě jen tak mechanicky řadí za sebe, Je proto asi škoda, že nezůstalo u těch "nic neřešících" vtipných historek které si prostě a jednoduše plynou aniž by něco vážně řešily. Naopak oním existenčne-exstenciálním rozměrem je film zbytečně zatěžkán, aniž by ovšem zároveň výrazně lépe držel pohromadě nebo někam gradoval... Celkový dojem: 70% ()
Mé první setkání s živlem Mariánem Zednikovičem. Výborný, sladkokyselý film z doby dávno minulé a hodně vzpomínané, už jsem chodil do školy. Některé jazzové party jsou přeci jen trochu přehnané, ale nenechte se odradit, odměnou vám budou proporce české Playmate Jany Švandové, humorné setkání s mladičkými Knopem, Bílou či Zavřelem, a hlavně výborný konec v domečku u trati na konci světa. ()
Průměrně, i když trochu experimentálně, natočená sonda do reality konce 80tých let v ČSSR. Undergroundově pojatý život saxofonisty Emila a trumpetisty Bena a celkem odvážná režie, dodávají snímku určité, ale stále průměrné kvality. Chtějí dělat kvalitní hudbu podle sebe a rozhodně si do ničeho nenechají mluvit. Taková, řekl bych, revoluční atmosféra v postavě Bena, je skvělým předobrazem událostí listopadu 89. Film má skvělý divadelní humor, který dokáží oba hudebníci zahrát se stejným nadšením, jako jazz na svoje nástroje. ()
Galerie (7)
Photo © Filmové studio Barrandov
![Volná noha - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/000/264/264799_6750dc.jpg)
Zajímavosti (13)
- Nádražní domek, ve kterém bydlí Beno (Marián Zednikovič) a Emil (Jiří Schmitzer), se nachází na adrese Rejkovice 35, 60 kilometrů severozápadně od Prahy, mezi železničními zastávkami Rejkovice a Bludský Mlýn. (sator)
- Film sa natáčal v Prahe a Bratislave. (Raccoon.city)
Reklama