Psi nenosí kalhoty

Když se řekne S/M ve filmu, tak se nejednomu z nás (bohužel) vybaví "odstínová trilogie", což není zrovna ukázka kvalitního filmového řemesla, a proto je divák rád, že existují tematicky blízké filmy z druhého kvalitativního konce. Psi nenosí kalhoty je velmi s(u/y)rová romantika, která se nebojí na plátně ukázat ledacos, zároveň si však zachovává jistou míru vkusnosti a nesnaží se být prvoplánově šokující či pobuřující. Máme možnost sledovat příběh dvou osamělých lidí, kteří jsou navzdory svým poněkud drsnějším specifickým potřebám vykresleni tak lidským a chápavým způsobem, že jim prostě člověk musí fandit. Oba hlavní herci se svých rolí zhostili nadmíru přesvědčivým způsobem, vedle toho mě zaujala drobná role Ester Geislerové (při scénách pod vodou mi na mysli vytanul Vodník od Erbena). Uvítal jsem, že se vedle s(u/y)rové romantiky a pár divácky nepříjemných scén (zasvěcení určitě tuší, o čem mluvím) našlo místo i pro několik účelně humorných scén. V neposlední řadě musím pochválit nepřeslechnutelný hudební doprovod, který skvěle podtrhoval atmosféru filmu. (02.03.2020)

Finsko zostra a to jsem okolo tohohle kroužil dlouho. Juha přijde o ženu, přímo před zraky jejich malé dcery a bezmála se utopí rovněž, když se ji pokouší zachránit (velmi pozdě) a záměrně pak zůstává dole, než je vytažen rybářem... tato událost se na něm podepíše ve smyslu, že se chce do hlubiny pod hladinou vracet, být bez kyslíku, dusící se, vracející ke své ženě. (...) O nějaké roky později si chce jeho dcera nechat dát piercing v jednom shopu. Juha se zatoulá do dungeonu dominy Mony, která mu dá "ochutnávku" ve škrcení, protože "co sem lezeš". Ani Mona nežije jenom tím, že ve svém dungeonu praktikuje S/M, ale člověk se postupně a pomalu propadá do duší obou hrdinů, kteří víceméně v jejich skutečné práci pomáhají lidem - Juha je chirurg, Mona fyzioterapeutka, ale propadají svým touhám, které přebírají kontrolu nad jejich životem a vlastně toho moc s "úctou k člověku" a láskou na první pohled nemají. Ale proč věřit v jednu podobu: princů, falešných slov "miluji tě" a "happy endů", kde žili šťastně až do smrti, když realita je vytrhnout muži zub kleštěma a pak se s ním líbat a neříkat nic? Podoby lásky. Co na tom, jaká je, když je pravdivá a autentická? Je to romantika, ale finsky podivná, a asi ne taková, na jakou se chcete dívat jen tak kolektivně, jako spíš sami, nebo s někým, s kým chcete mít hluboký prožitek, s někým, komu věříte, protože příběh je veskrze smutný a intimní - právě proto i tak pochopitelný. Rituál s koulí, která padá (stejně jako v Občanu Kaneovi), a dušení jsou jedny z nejintimnějších a nejpůsobivějších scén (speciálně ten polibek), co jsem viděl za hodně dlouho, protože i mě samotnému připomínají jednu mou, nechci říct závislost nebo perverzi, ale to mít víc a víc, větší high, s každým dalším pokusem, zlepšovat se, prohlubovat to, jít dál, dál, překračovat hranice. Víceméně takhle funguje každá závislost dopamin klesne pod baseline. Ale chci říct, že chápu Juhu a jeho motivaci, je přirozená, s tím, kým je. Chápu i dokonce to, jakým způsobem se odtahuje od dcery, aby sám žil svůj život. Juha se ve svých bezkyslíkových sférách vrací do momentů ke své ženě, aby se pak probudil u obličeje Mony, která je nejdříve prostředníkem a pak blízkou osobou, který mu pomáhá k dosažení jeho cíle... až se do sebe komplikovaně a pomalu zamilují, ale i v závěru se člověk nemůžu ubránit tomu, jak temný a bezútěšný je svět obou hrdinů a, co se nejspíš bude dít dále. I tak, působivé. (28.05.2023)

Zaujala mně, mimo jiné , značná spoluúčast spoluobčanů na tomhle dílku. Asi to bude tím, že jako národ masochisti teda jsme ... . Pro mně především příběh (když pominu tu linku-hledám sebe, a když už se najdu, čumím na to jako péro) o tom, jak těžké to musí být, když to co ve mně je a co mně opravdu baví , není možné s nikým sdílet, aniž bych (se) zabil. No a ten úsměv na konci - s opuchlou držkou, rozmláceným tělem , rozřezanou rukou, v psích kšírech... , je první a jediný co ten chlapík ve filmu vypotil. Asi katarze, řekl bych. - A já jen díky za film, kterých je tak proklatě málo. (29.10.2021)

Když je člověk takzvaně v prdeli... uvězněn na pomezí mezi touhou žít a touhou zemřít, zatímco ideální východisko neexistuje. “Naštěstí” se občas objeví únikové okénko plné střepů, za kterým vás sem tam za doprovodu řezavé bolesti ohřeje pár pomíjivých paprsků světla, pro které se snad většina z nás nebude muset nikdy vyklánět. (08.12.2020)

Bolest je v životě lidském velice specifická záležitost, může být hluboce zarytá či povrchní, spojuje nás, každý žije s bolestmi obou druhů. Je asi více způsobů, jak si ulevit od bolesti v duši. Juha volí cestu, při níž dostane bolest z hloubky na povrch, přišlo mi to celkem tolerantní, většina si kompenzuje své bolesti na druhých. Sledujeme jeho očistnou cestu, jež vede přes bolest, až na práh...na kterém stojí anděl (nového) života v černém s bičem a igeliťákem, když si vzpomenu, že to vlastně byla i komedie, pro našeho doktora nebude tedy vůbec lehké si třeba jen tak od srdce zatančit v s/m oblečku na bizárdýze. Klasicky skvělá režie, jež je z těchto krajin očekávána a celkem silný příběh, který krásně rozehrává hru několika postav...všichni nějak kompenzují své bolesti, což může lidi velmi silně spojovat. [Filmový klub Citadela] (03.03.2020)