Volání divočiny

Harrison Ford se furt snaží ukázat, že nepatří do starého železa a celkem se mu to daří. V sedmých Star Wars sice kulhal, jeho bitka s Ryanem Goslingem v Blade Runner 2049 taky dohrávala na Fordův věk a v Expendables 3 rovnou nechali Forda radši v kokpitu vrtulníku, pořád ale nepatří do starého železa a pokusí se to předvést i téměř v 80 letech v pátém Indianu Jonesovi. Ještě před pátým Indym si dal ale Ford adaptaci Jacka Londona, která stála moc peněz (o rozpočtu se mluví v částce 125-150 milionů dolarů), kameramanem se stal Janusz Kaminski (dvorní kameraman Stevena Spielberga od Schindlerova seznamu) a režii si vzal na starost Chris Sanders, který má na starost Lilo a Stitche, jedničku Jak vycvičit draka a Croodsovi a film je tak jeho první režijní hranou štací. A hned na začátek nutno říct, že Sanders se svou hranou tvorbou nezačíná nejhůř, přece jen to ale možná šlo i trochu líp. Film sází na CGI a je to dobré především tomu, že se reální psi mohli nebezpečným akčním scénám vyhnout a samotní tvůrci filmu tak nemuseli případně něco řešit s ochránci zvířat. Ve finále na to ale dohrává fakt, že CGI není tak dokonalé jak by tvůrci chtěli. Hlavní psisko Buck je sice v pohodě a do prostředí zapadává dostatečně, se vším ostatním CGI jsem měl ale chvílemi skutečný problém. A srazilo svým způsobem finální dojem. U Forda sice platí, že se snaží ukázat, že na to po fyzické stránce pořád má, nutno ale dodat, že žádné velkolepé akční scény ho ve Volání divočiny nečekají. A vlastně téměř žádné akční scény. Forda ale charizma neopustilo a pokud v takové podobě proběhne právě pátý Indy tak by to rozhodně nemuselo dopadnout tak marně jak se valná většina bojí. Fordův dobrodruh John Thornton je fajn a právě Fordovo charizma ten film táhne nahoru. Kaminskiho kamera potvrzuje status jednoho nejlepších kameramanů (nejen) současnosti a předvádí spoustu hezkých záběrů přírody. Dá se sice začít s tím, že ten film sází na krásu přírody někdy až příliš, dá se to ale kvůli té kráse samotné hodně snadno odpustit. Nešťastně zvolené je svým způsobem zvolené tempo vyprávění a klasický fakt, že byla pravděpodobně původní předloha značně osekána. Londonovu předlohu jsem nečetl, nevím jak je ta kniha tlustá a do jaké míry věrně Sanders jeho knihu adaptuje, něco mi ale říká, že s délkou 100 minut se přece jen něco osekalo. A i s němou tváří jako Buck by se mi poté čas trávil lépe kdybych měl lépe zmapovaný jeho dějový oblouk a vývoj jak to v rámci psího charakteru jde. A většina scén, které pravděpodobně měli být napínavé zase tak napínavé nejsou. Závěr je poté slušný doják, emoce se ten film ale lehce pokoušel ždímat už předtím a tehdy mu to nevyšlo. Ve finále je Volání divočiny fajn dobrodružství. Viditelně drahé, obrazově nádherné, se sympatickým CGI psiskem a parádním Fordem. Je to ale jen lehký nadprůměr, který má sice šikovné tvůrce a představitelé za kamerou (Omar Sy nebo Dan Stevens jsou tu celkem fajn), chybí mu ale trochu duše a trochu živelnosti. Také více funkčních emocí a především i přes hodně vyhozených peněz to nevypadá v rámci triků zase tak nejlépe. Ale je to fajn a to někdy snad i stačí.... (26.05.2020) (méně) (více)

Nějaký blázen mi dal v sedmi letech knížku Volání divočiny, nejspíš Ježíšek, aniž by si zodpovědní ráčili všimnout, že jde o příběh veskrze krutý, pro slabikující děcko nevhodný. Trestuhodně mě tehdy výchovně zanedbali a tak jsem si odžila svoje už někdy kolem Štěpána a do Silvestra jsem propadla situační depresi nadobro. Žádné bobování za barákem v Hrabůvce, žádné vysedávání u telky s tácem cukroví, prostě depka a pod každým křídlem jeden milovaný pes uchopený v kravatě. Pejskařem jsem od juniorských let, ale normálním. Pro mé vrstevníky s docela racionálním žebříčkem hodnot. Jack London patří k mým nejoblíbenějším autorům díky Tulákovi ke hvězdám. Stále doufám, že to někdo důkladně natočí, protože při dnešních CGI možnostech by to snad už technicky šlo, otázkou zůstává rovina filosofická. Každopádně zatím se musím spokojit s Londonovými příběhy zlatokopeckými. Sice jdu do čtyř hvězdiček, ale zodpovědně lze Volání divočiny vytknout mnohé. Předně pokulhávající animace, o hodně slabší než Lví král nebo Kniha džunglí a to zamrzí. Využití digitálních psů mi nevadilo v nejmenším, s reálnými to natočit nelze, nižší kvalita animace film ale zbytečně sráží. Více mě však mrzelo zjemnění celého příběhu, kdy se poředil Londonův syrový destilát na hodně slabou limonádu, která je sice vhodná pro celou rodinu na nedělní odpoledne, ovšem ze koncentrované předlohy toho mnoho nezbylo. Harrison Ford fajn, Omar Sy byl taky příjemným kontrastem zasněženým pláním, pokud se neupínáme ke knize, pohodový odpočinkový filmík ke kávičce. Dále následuje má oblíbená litanie na účet dnešní degenerující části společnosti, která se vzájemně utvrzuje a poplácává po ramenech stran kdejakého trendy nesmyslu a v naivní víře ve finále očekává lepší zítřky, na které ovšem nedojde, jelikož cesta do pekla bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Proto: To se už nesmí ani říct, že psi umřeli? A proč? Vymaštění ultralevicoví ochránci zvířat, kteří mají pejska a kočičku v žebříčku hodnot výše než kupříkladu dítě, si nepřejí, aby mladý divák nečelil takovéto informaci nebo ještě v žádné appce či na internetu ani oni sami nezjistili, že tažní psi na Aljašce umírali ve velkém? Tímto dávám ve známost, že každý pejsek jednou umře. Každý. A tak, jako v těch časech neměl valnou cenu život lidský, tím tuplem neměl cenu život psí. Až na pár výjimek střihu Jacka Londona. Dále, zlatokopové a další dobrodruzi přežívali na Aljašce v kožešinách ze zvířat, neboť nic člověka nedokázalo zahřát lépe než-li opravdový kožich. Své o tom vědí také třeba v Rusku, ve Skandinávii atd., čili na ohoz jednoho dobrodruha padlo nemálo lištiček, králíčků, pejsků, medvídků nebo mývalů. Ano, normálně je zastřelili, stáhli z kůže a ušili si oděv. Tak to bylo, milé děti. Račte si povšimnout, že v tomto snímku byly kostýmy prudce korektní, po liščím chvostu na klobouku ani památky, snad aby někoho nenapadlo takovou parádu žádat nebo spíš, aby tvůrci nemuseli čelit výkřikům všelijakých znuděných buřičů, kteří zrovna slezli z rypadla, ale mlčet rozhodně nechtějí. K dalším faktickým zlatokopeckým reáliím: taky maso se jedlo. Normální maso. Nakládalo se buď do soli, aby vydrželo v teplejších měsících nebo se nechalo zmrznout. Nebo se hodilo nad oheň, jakmile se ulovilo. Ano, správně. Zvířátka se lovila pro maso. Nejen bažant nebo rybička. Koření a sůl měli cenu zlata. Čili pokud je vůle cosi se k tehdejšímu způsobu života dozvědět, šup do knihovny nebo knihkupectví a urychleně zakoupit knihu, než ji nějaký moudrý vizionář označí za plnou problémů, které je v současnosti třeba potichu uklidit a tvářit se, že svět byl načechraný, vyvoňaný, cituplný a ohleduplný polštářek od věku věků, lidé byli k sobě i k jiným tvorům něžnost sama už od dob vodní opice, stravovali se výhradně vzduchem omaštěným větrem a zrním bez duše, které ale muselo v naprostém bezvětří souhlasně kývnout, než bylo v raw verzi spaseno. Což by se vlastně dalo napadnout, neboť svůj názor neztvrdilo podpisem. Takže já bych si ještě dovolila v závěru promluvit k některým, ne úplně rozhodnutým či nevyhraněným potenciálním zachráncům dalších generací, že existuje zajímavá disciplína, která se nazývá věda. V té lze objevit spousty informací (ano, nejen na internetu se člověk dozví vše), a kupříkladu (ačkoli si to aktuálně někteří pozérští mudrcové hlasitě nemyslí), bez takového histidinu, izoleucinu, leucinu, lysinu, methioninu, tyrosinu, fenylalaninu, treoninu, tryptofanu a valinu (ne, nejsou to jména postav ze GoT), by se nevyvinul člověk ani neandrtálský natož myslící, mluvící homo sapiens sapiens. Zarazí, že části populace je zatěžko dát si dvě a dvě dohromady a uvědomit si, že neandrtálci byli současníky předchůdce člověka dnešního třeba před cca 130 tisíci lety. Říkám si, že i ne příliš bystrému by mohlo docvaknout, jaký kus cesty od té doby člověk ve vývoji urazil a čím vším to asi tak bude? Že by klíčky? Osobně bych spíše vsadila na esenciální aminokyseliny, no ale hádej se s někým. Kdo chce kam… Za mě, dám-li ruku na srdce, můžu hodit do placu výsledek své soukromé, dosud veřejně nepublikované, ale letité a poctivě prakticky ověřené studie, kdy mi vychází se stoprocentní jistotou, že i sváteční masožravec má násobně výraznější smysl pro humor, sex appeal i výkonnost než unylý, hipsterský bledulák s hlavou plnou progresívních nápadů, avokádovým laté v rachitické ručičce a humusem mezi zuby. Ale psssst. Aby se jejich veganské maminky nebo krutopřísné šéfky vztahů nabitých prudkou filosofií, jógou a meditací, nerozčertily. Vlastně těžko říct, po čem ty dnešní slečny asi jdou. :)))) U nás k obědu dnes: čerstvě poražený býček z domácího chovu (na zelených pastvinách horských) na čerstvých hříbcích a smetaně, a k tomu domácí knedlík. Z normálního vajíčka a z normální mouky. Kafe- turek klasika, dva cukry (bílý- normální), cigáro, doutník, nějaký ten panák, pochopitelně pořádný sex, protože to je taková dobrá, zdravá zábava. Celkově fajn neděle. (04.10.2020) (méně) (více)