Klec

Poslední z rodu Uriášů. A Kryštof Hádek, žádný Hádek, nýbrž pořádný Had a pořádný čert v jednom, který nedal Bohdalce (a divákům) ani vydechnout. Dvě ústřední postavy, tedy stará osamělá paní s pedagogickým vzděláním a problémový nýmand z ubytovny s hereckými ambicemi, mají dostatek prostoru, jak diváka vtáhnout a zatáhnout do nehostinného bytu s mřížemi na oknech a pancéřovými dveřmi, kde se rozehraje stěžejní psychárna. Zadlužený mladík, který o sobě tvrdí, že je vzdáleným příbuzným letité paní, chce důvěřivou ženu oloupit o peníze a vše cenné, co má v bytě, vymýšlí si o sobě historky, ovšem posléze narazí, když stařena prokoukne jeho lži a klíče od bytu prozřetelně zahodí do světlíku. Jediná úniková cesta je náhle zablokovaná, mladík je uvězněný a musí ve svém zoufalství improvizovat, zahrát na city a zajít až do krajností. Marek Epstein se nechal inspirovat úspornými západními thrillery a Jiří Strach dodal komorní atmosféru podepřenou vynikajícími herci. Na čele Kryštof Hádek, který v pravý čas v sobě probudil správného českého psychopata, paní Bohdalová s přehledem zvládá své utrpení, pohrdání i pochopení pro svého ničemu. Ostatních herců si ani nevšimnete, neměli proti jejich herecké kanonádě nejmenší šanci. Čestnou výjimku tvoří jen neurvalý recepční ubytovny Mirka Etzlera, ale opravdu se jedná jen o roli o dvou obrazech. Dějovou sevřenost však přece jen mírně narušil běh událostí, které předcházely bytové "kontrole", ovšem bez nich by divák nebyl tak úplně v obraze a neznal by důsledek psychopatova jednání, ani to, jak starou paní objevil pro svůj nekalý záměr. Nechybělo mnoho a film se mohl ucházet i o promítání v kinech. Jiří Strach po podbízivé pohádkové čertovině příjemně žánrově vykolejil a diváka, Bohdalku a ani zbloudilého cvrčka ne(u)šetřil v žádném ohledu. 10/10 (20.05.2019)

Tíživé drama o následcích činů, které člověk za život učinil. A ještě tíživější drama o důsledcích nedostatečné výchovy, kdy z čistého dítěte vyroste labilní, nevyrovnaný jedinec, který by chtěl být dobrým člověkem, ale neví jak na to, protože mu jeho přirozenost, vštípená od mala, velí jít opačným směrem. Pomalu si zvykám na to, že pan Hádek dokáže ze svého umu vytlačit ty nejpozoruhodnější typy lidské tragédie. A pod důsledným vedením mu to člověk spolkne i s navijákem. Paní Bohdalová, ať už je či není zasloužilá herečka, a ať už za sebou má či nemá roztodivné politické eskapády, tady bohužel hraje druhé housle. Protože Hádkova proměna během 87 minut je natolik drtivá a temná, že paní Bohdalovou naprosto zastínil. Na druhou stranu to nijak neubírá na tom, že i v jejím pokročilém věku dokázala svou postavu zahrát velmi věrohodně. Trochu je škoda, že scénář byl lehce nevyrovnaný, tudíž sebereflexe její postavy v závěru nemá takový dopad, jaký asi tvůrci chtěli. P.S. Moc nerozumím tomu, proč nemá pan Strach vícero prostoru točit filmy pro stříbrné plátno. Protože "jen" na televizní tvorbu je ho sakra škoda. A Klec je toho důkazem. Není to pohádka. Není to detektivka. Je to relativně nepříjemný film. (27.01.2024)

Hutné drama s perfetní zápletkou. Bohdalka sice hraje už hlavně pouze očima, ale Hádek byl perfektní i v tom, jak hrál herce. Jiří Strach si pěkně vyhrál s detaily, které nakonec hrály velkou roli (zámek). Přesto některé drobnosti mohly být řešeny lépe - páska přes ústa, pošťačka. Preiss se Švehlíkem v miniroličkách nevyužití. Navíc flashbacky spíše děj jen natahovaly a jednání útočníka jakoby spíše omlouvaly. Cynická pointa naopak velice potěšila. (19.05.2019)

Smutně prohýřený potenciál, který je patrný už na tom, že do titulní klece se dostaneme až téměř po hodině filmu. Kdybychom nevěděli nic o pozadí postav, což celý úvod natahuje, pro drama v bytě by to nemělo žádný dopad, naopak by třeba tvůrci více energie a píle věnovali tomu, aby střet Hádka a Bohdalové nepůsobil tak strojeně. Přitom právě Bohdalová je na tom asi to nejlepší. (25.05.2019)

Vynikající Bohdalová do dramatu nepustila ani stopu komediální rutiny. Její stará dáma odhalující postupně pravou tvář svého hosta je tichá, střídmá, zkázněná, scénářem odsouzená k bezmoci. Většinu prostředků včetně gesta vzpoury musí soustředit jen do výrazu tváře – ale umí to. A Kryštof Hádek, kterému bohatší postava navenek solidního mladíka bez morálních zábran umožňuje více proměn včetně lahůdky, již představuje dobrý herec v roli herce špatného, se dopracuje až k zosobnění krystalického zla. Jakmile se sami dva ocitnou v důmyslné kleci, odkud není úniku, nabývá válka nervů na síle. Když ona už ví, že jde o vetřelce, a on tuší, že ona ví, jejich riskantní hra podpořená úspornou hudbou Ondřeje Brzobohatého se blíží ukázkové klasice komorních thrillerů typu Čekej do tmy, kde proti zabijákovi stála slepá žena. Tedy tvaru, kdy režisér spolu s kamerou Martina Šece čerpá ze zdánlivého omezení prostoru dusné až hmatatelné napětí. Muž přidává na drsnosti, žena se také zatvrdí a dvě sehrané osobnosti na scéně plně stačí ke vzrušujícímu zážitku. Ovšem ryzí žánr asi znamená pro veřejnoprávní obrazovku málo. Potřebuje společenský přesah, přičemž varování před zneužíváním osamělosti seniorů založené na skutečném případu podává zbytečně okatě, a navíc zkoumá pozadí hrdinů, kde sklouzává až k banalitám. Vdova odkázaná jen na kávu s listonoškou a vděčná za každé slovo přijde o poslední svůj pevný bod ve vnějším světě po výměně faráře, avšak její oddané kostelní aktivity silně připomenou jinou postavu Bohdalové ve filmu Fany. A retrospektivní motivy ukazující útočníkovo rozpadlé rodinné zázemí i nynější existenční potíže zase mají kvůli schematickému ponoru do duše zločince blíž k jeho omluvě než psychologické motivaci: těší se zájmu tvůrců víc než oběť. V rozporu se zákony dramatu též příliš dlouho trvá, než se oba aktéři poprvé setkají, ale od té chvíle už křivka zaujetí stoupá. Pomáhá rovněž fakt, že nejde o fádní prototypy kriminálních zápletek, podvodníka ozvláštňuje marnivá touha po herecké dráze a nesporně vzdělaná bývajhlá učitelka nepatří k důvěřivým babičkám zvoucím do bytu prodavače předražených hrnců. Oba jsou tedy vyzbrojeni inteligencí, jenže souboj mozků zahnaných do kouta přerůstá nutně v měření fyzických sil, na televizní zvyklosti poměrně brutální – a je zřejmé, kdo potom získává výhodu. Ve finále dojde na nejdrtivější tečku, jakou si snad lze představit. Jeden detail, jediný pohyb – a výsledkem je tak čirá marnost nad marnost. (15.04.2020)