Ostře sledované vlaky

Je to nová Česká vlna nebo to není Česká nová vlna? Tato otázka mě trápila po celou dobu sledování. Pro dechberoucí dramatický film to bylo málo napínavé a na novovlní poetiku to bylo příliš dramatické. Jiří Menzel si pochvaloval svůj nápad dát filmu kouzlo linearity, která není v knize dodržována, ba přímo naopak, avšak já jsem bohužel jiného názoru. Takovéto konvenční vyprávění mi přišlo poněkud nešťastné a nezajímavé (chybělo nějaké ozvláštnění). Samotný námět je dosti nosný, ale tím, že film se snaží sedět na dvou židlích zároveň, tak ztrácí mnoho na své působivosti. (19.09.2007)

Nepochybně velice silný film. Přesto při srovnání s Hrabalovou kongeniální předlohou působí jako její dosti slabý odvar. Je znát, že se režisér teprve učil vnímat "hrabalovskou poetiku". Mnohé z předlohy buďto nepochopil, nebo mu to připadalo nadbytečné a při vytváření scénáře to osekal. Mnohé v daných podmínkách natočit asi nešlo, neboť by to bylo příliš drahé. Třeba rozstřílený německý vlak na páté koleji, nebo zmrzlé koně ležící vedle trati. Mnohé ovšem natočit jistě šlo. Zcela se ztratilo jak soucítění s trpícími zvířaty, tak především smíření s Němci skrze totéž utrpení a bolest. Výrazně potlačena byla charakteristická mnohovrstevná struktura předlohy. Utrpení zvířat se jako prostý popis situace (bez známky soucitu) mihne v dialogu železničních zaměstnanců, soucítění s trpícími Němci se ovšem ve filmu neobjeví vůbec, přestože to je, vedle citových problémů Miloše Hrmy, prakticky základní téma Hrabalova textu! Pokud Hrabal ve svém textu rozehrává obrovskou spoustu paralelních témat, pak v Menzelově filmu zůstaly pouze dva: eiaculatio praecox a protinacistický odpor. Už tady se ovšem objevuje prakticky základní Menzelův charakteristický rys, záliba v "absurdních obrazech", zde například v přidaném (!) motivu železničáře předvádějícího na stojící lokomotivě své obrazy... Menzelova poetika není s tou Hrabalovou komplementární. Hrabal vykresluje nesmírně silné, z reálného života odpozorované obrazy, které sice mnohdy jsou zcela absurdní, ale v daném prostředí a době mají hluboký smysl, poukazující na burcující zvrácenost dané situace, Menzel kreslí slaboduše absurdní "barvotiskové obrázky", které o dané době a situaci většinou nevypovídají vůbec nic, pouze v sobě mají krásu naivních malířů... Celkový dojem: 80% PS: Velice by mě zajímalo, jak by tuto látku natočil Vláčil, Forman či Passer. (23.09.2006)

V polovině 60. let se k nám ve filmové tvorbě z Francie přelila nová vlna a mladí filmaři dávali najevo, že chtějí točit úplně jinak než dosud, zajímají je jiní hrdinové a jiný styl vyprávění. Ve válečné a okupační tématice se do té doby vyžadoval heroismus, naturalismus a ideologický aktivismus. Jiří Menzel na to šel jinak. Jeho snímek je melancholický, plný poetické stylizace. Dusivou protektorátní atmosféru a tragický příběh jednoho dospívajícího kluka pojal jako tragikomedii plnou jemného humoru a ironie. I ukázkový kolaborant rada Zednicek v podání Vlastimila Brodského funguje spíš jako neškodný šašek než nositel zla. Menzel nemoralizuje a už vůbec nepoužívá v 50. letech tak oblíbený patos. Pro své chybující nedokonalé postavy má pochopení a jejich činy hodnotí shovívavě. Ostře sledované vlaky mě kromě toho, že raná Menzelova tvorba se dokonale trefuje do mého vkusu, oslovují i ze dvou dalších důvodů. S nejistým Milošem Hrmou skvěle zahraným Vaškem Neckářem jsem se do značné míry identifikoval, připomíná mi naivitu mého mládí. Rozumím té postavě a sympatizuju s ní. V neposlední řadě je mi i sympatické, že Menzel mezi radikálně experimentujícími tvůrci nové vlny neztratil chuť vyprávět - po svém a pomaleji - lidské příběhy. Celkový dojem: 90 %. (13.09.2017)

Tenhle film mě těžce minul.V knižní předloze jistě fungoval, ale tady mě to nenadchlo. Nestihl jsem totiž nasednout do jednoho z ostře sledovaných vlaků, a už jsem to sledoval jen velmi nezúčastněně z peronu. Nejde o to, jestli Menzel je nebo není kvalitní režisér, ale jde o to, jak moc je to divácký režisér. A to pro mě rozhoduje. Mě jeho vlaky zrovna moc nebavily. Rozvláčné, s nezaměnitelným režijním rukopisem, kdy se věnuje nepodstatným věcem jednoho mladičkého eléva na železniční stanici, a to podstatné nechává jen v náznacích tak, abych si to jako divák domýšlel. To opravdu ve filmu rád nemám. Proč na to jít tak cudně, když se mohlo jít na milostné problémy mladíka bez servítek, a proč obsadit zrovna Neckáře, když se mohlo klidně volit z hereckých řad. I přes lehce znepokojivé a provokativní vyznění, je těch negativ zkrátka víc než pozitiv a je jedno, jestli film je významný, když já osobně bych se jeho dalšímu zhlédnutí bez vytáček vyhnul. Po vzoru razítkování ve filmu, dávám své razítko pro film, a to je: NEPROŠEL/ZAMÍTÁ SE. 40% (27.06.2012)

"Jmenuji se Miloš Hrma. Pro to jméno se mi často smáli, ale jinak jsme byli slavná rodina," začíná zpověď mladého výpravčího, jehož dědeček-hypnotizér zahynul při pokusu zastavit německé tanky silou myšlenky a penzionovaný tatínek se okázale povaluje v peřinách, aby jej těžce pracující viděli a měli vztek. Také Miloš nesmírně touží po válení se v posteli, přesněji řečeno po spočinutí na koženém kanapi pana přednosty, kde by jej nějaká zkušená utěšitelka zbavila metly všech mladých mužů jménem ejaculatio praecox. Humor na ostří břitvy, osud smutného hrdiny daleko od válečné vřavy, láska, patos, chtíč a nakonec smrt – kdo film nezná, nepotřebuje vědět víc, pro toho, kdo jej už viděl, zase netřeba mnoho dodávat. Jisté je, že Ostře sledované vlaky vynesly mladému Jiřímu Menzelovi pověst nadějného režiséra s osobitým stylem, který bravurně ovládá. Film se líbil divákům i kritice, posbíral vavříny na světových festivalech a nakonec získal cenu nejvyšší, Oscara za nejlepší zahraniční film roku 1967. Významný podíl na scénáři má samozřejmě i autor původní literární předlohy Bohumil Hrabal, ačkoli se Menzelovi podařilo celý příběh obrousit do laskavější formy. Korunou na pomyslném stromu úspěchu jsou vedle Šofrovy kamery a Šustovy hudby především herecké výkony. Hraný debut oblíbené star tehdejšího světa populární hudby Václava Neckáře poukazuje na velkou míru bezprostřednosti a jisté autentičnosti. Patrně nejvděčnější postavou co do charakteru i významu je sukničkářský výpravčí Hubička v podání Josefa Somra; pro mě osobně však zůstává nejlepším neherec Vladimír Valenta v roli svérázného přednosty stanice. Zcela ojedinělý výkon zde podává Vlastimil Brodský, jehož kolaborantský rada je ztělesněním zla v jeho ďábelské podobě. Klenotem je pak několikaminutový záběr s okouzlující Květou Fialovou jako hraběnkou ("To snad ani není ženská, to je sen..."). Na závěr dávám slovo režiséru Menzelovi, který na adresu tohoto filmu podotkl více než výstižně: "Každý z nás ví, že život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat ještě ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se mu dokážeme smát. V tom smíchu pak nehledejme cynismus, ale usmíření". I přesto jsou Ostře sledované vlaky neobvykle syrové a díky spodnímu tragickému tónu se divákovi hluboce vryjí do paměti. Nechce se pak ani věřit, že již více jak čtyřicet let projíždějí časem bez úhony. (16.02.2009)