Rozmarné léto

Když se kdysi diskutovalo o povaze a podstatě rozdílů mezi tzv. civilizovaným a divošským člověkem, případně barbarem, upozornil jeden nejmenovaný francouzský osvícenec, že jedním z nejprokazatelnějších rozdílů je skutečnost, že zatímco civilizovaný člověk pojídá svůj pokrm vidličkou a nožem, volí divoch ke stejné činnosti přímou pomoc svých horních končetin. Potřeba sytit se zůstává v obou případech stejně naléhavou. Zhruba tak lze popsat i rozdíl mezi básnickým jazykem Vančurovým, k němuž člověk musí naprosto "neklipově" dozrát, aby ho mohl nejen pochopit, ale i ocenit a náležitě vychutnat a následně pak domyslet a docítit neúprosnou laskavost nesmlouvavého Vančurova pohledu na banálnost maloměstské idyly. Idyly, která se právě snovou básnickostí své formy stává nadčasovou poetizací té jinak tolik všední skutečnosti. Příběh, jehož filmovou osnovou je luční řeka Lužnice, je nadán vynikajícím scénářem, který je minimálně adekvátním přetlumočením Vančurovy předlohy, skvostnými výkony Hrušínského i Brodského, ale rovněž nesporně sympatickými kreacemi Myslíkové, která vydrží bez svého manžela "neuvěřitelné" tři dny a nanejvýš křehkým dívčím projevem Jany Drchalové, jejímuž sladce mámivému kouzlu lidskému i hereckému v budoucnu podlehne jeden z gigantů soudobého českého i československého herectví Viktor Preiss. Stranou není možno ponechat ani nedoceňovaného Františka Řeháka a skvělý výstup Vančurova současníka Bohuše Záhorského. Pohled na tré mlsných kocourů i kritický odstup pragmaticky vstřícné kouzelníkovy schovanky víc než dokonale ilustrují dva následně citované výroky. Pragmatická Anička na Důrovy svody věcně odpovídá: "Arnoštek je kouzelník sice jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun." Ke klerikálním spádům abbého podotýká plebejsky nesmlouvavý Důra: "Lékař by vás, abbé, roznesl po hospodách, protože jste neztratil svého ucha, háje církevní pravdy." Básnivá básnickost prvorepublikové nebo pozdně monarchické rakousko-uherské skutečnosti nikde nepopírá realitu, k níž se vztahuje. Dějovost podobně jako koncentrovanost vančurovského vyjadřování pro někoho banálních předmětů LÉTA je vlastně akční: příběh tří filmových povídek nezabere víc než hodinu času; nikde nenajdeme hluché místo, které by děj retardovalo nebo dokonce zcela ničilo. Film, jehož nechtěným neštěstím je nepřenositelnost vzácného vína specifické českosti do jinojazyčného prostředí, byl ve své době dalším potvrzením uměleckého génia mladého režiséra, nositele Oscara, který teprve krátce před premiérou dosáhl na své třicátiny. A známkou toho, že česká kinematografie je bohatší o další osobnost světového věhlasu. Pro ty, kteří se propracovali svou životní zkušeností k nesnadnému docenění těchto sladkých, zralých plodů, to je stejně nepochybné jako tehdy, před dlouhými čtyřiceti lety. (02.12.2007)

Tento způsob Vančury zdá se mi poněkud nešťastným. Nemám na mysli kvalitu filmu. Veď Jiří Menzel ako režisér i ako spoluherec Hrušínského a Brodského odviedol perfektnú prácu. Problém vidím v tom, že keď čítam Vančurovu prózu obdivujem krásu českého jazyka. A keď to isté vidím vo filme začnem sa nervózne mrviť v kresle, pretože mi to pripadá umelé, strojené, neprirodzené. Považujem Rozmarné léto za nesfilmovateľné a to je dôvodom môjho relatívne nízkeho ohodnotenia odvážneho počinu jeho tvorcov. (29.07.2013)

Tak tohle pro mě opravdu není. Ne že bych byl nějaký puritán a možná jsem asi necitlivý buran, ale ta typická čecháčkovská poetika, která vzdává hold žraní, chlastání a souložení a celé to zaobaluje do něžné letní aury, mě vlastně dost odpuzuje. Samotný film navíc zcela postrádá děj a těch 75 minut si vystačí opravdu jen s tlacháním o ničem. Me Too s Rudolfem Hrušínským. 1/10 (10.05.2018)

Když se ze svébytného literárního uměleckého textu vyklube dobrý scénář, je to zázrak. A když se tenhle dobrý scénář ještě navíc podaří kongeniálně natočit jako v případě Menzelově, je to zázrak o to větší, o co méně takovýchto počinů můžeme v dějinách nejenom české kinematografie najít. Problémem je, že Vančurově náročnému textu mnoho lidí patrně vůbec neporozumí a v případě filmu je to ještě horší ... vědomá rezignace na dějovou složku je z dnešního pohledu téměř hřích. Ale ve Vančurově Rozmarném létě jde přeci spíše o paradox souboje hyperumělecké formy s nicotným a malicherným obsahem, z čehož pramení komika textu. Text je navíc poklonou a ódou na krásu bratrské (biblokralické) češtiny, o ni a poetiku jde v knize především. Jak tohle všechno převést do světa obrazu a pohybu, když je to naprosto nepřenositelné? Jiří Menzel to kupodivu malinkou odbočkou dokázal. Hlavně všichni zúčastnění herci podali obdivuhodný výkon a zvláště ústřední trojice ctihodných (a tak různorodých) občanů vystihla ducha Rozmarného léta kongeniálně. Každý z nich reprezentuje ve filmu jeden svět - plavčík Důra svět materiálna, touhy a chtíče, ctihodný Abbé svět duchovna a ctností a světaznalý Major svět kosmopolitní, svět zkušenosti a rozumu. Do jejich poklidného místa plného pseudofilosofických pří o nicotnosti, byť tak překrásně a poeticky podávané, vtrhne jako průtrž mračen cizorodý element, jenž přinese i dějový impuls - příjezd kouzelníka Arnoštka a zvláště jeho nádherné pomocnice Anny rozjitří postupně ve všech třech pánech erotický žár a následky jsou ...tragikomické:-) V celém tak konverzačně poeticky laděném příběhu jde vlastně jen a jen o věci nejpokleslejší - o jídlo, pití a sex... Jiří Menzel za tenhle svůj bravurně ledabylý režijní (i herecký - i když on sám své tehdejší herectví dnes kritizuje...viz bonusové rozhovory na DVD) počin sice nemohl dostat Oskara, jelikož tenhle film je přes své silné jazykové zakotvení do cizí řeči nepřenosný, ale zasloužil by si bezpočet Českých lvů, kdyby tehdy takovéto ocenění existovalo. Takhle mu alespoň někteří jeho diváci prostřednictvím csfd mohou poděkovat... (13.02.2007)

Jak se tohle Menzelovi podařilo, dodnes nechápu. Přenést na plátno hřejivost, laskavost a rozšafnost Vančurovy předlohy je čin hodný blázna, ale světe zboř se, ono to funguje! Vančurova "nadpozemština" v ústech velkých jmen českého filmu nezní násilně, ani nepatřičně, zní přesně tak, jak znít má. Navíc takřka poetistické kulisy malého města a malého kouzelnického varieté dokonale pasují k původnímu textu. "Humor není smáti se, ale lépe vědět", napsal Vančura a je to koneckonců nejkrásnější motto k téhle komedii, kterou stavím ve svém osobním žebříčku nejvýše ze všech. (25.01.2004)