Skřivánci na niti

Z toho filmu mám dobrý pocit. Smutněveselá poetika z jednoho šrotoviště, které má přetvářet staré železo na nové, stejně jako zde pracujícího třídního nepřítele v nového, lepšího, socialistického člověka. I na docela malém prostoru se podařilo dobře zpodobnit atmosféru doby se všemi jejími nectnostmi a šílenostmi a docela hluboko proniknout do povah a charakterů několika postaviček, ať už z tábora tehdejších vítězů či zdánlivě poražených. (22.08.2016)

Narozdíl třeba od Ucha jsou Skřivánci na niti pojati jako komedie, tzn. s nadhledem a s nádechem tragikomiky. Možná jsem se nebavil tolik jako u jiných snímků z Menzelovy tvorby, ale každopádně se tu několik opravdu dobrých scén k zasmání našlo(svatba v zastoupení, mytí mladé dívčiny z "povinnosti", atd.). Pro zamyšlení zde bylo i pro trochu filozofie (produkované obvzláště Vlastimilem Brodským v roli profesora). Jako většinu Menzelových filmů, tak asi i Skřivánky plně docením až po více zhlédnutích (anebo věkem), ale prozatím je hodnotím 4*. "Tak jsem se oženil maminko.-To je dobře. Kde máš nevěstu?-V kriminále." (27.07.2009)

Povinně bych pouštěl tento film na školách. _________´´...Film Skřivánci na niti byl ihned po jeho neveřejné premiéře pro svoji otevřenou kritiku tehdejšího vládnoucího totalitního režimu na více jak 20 let zakázán. Jeho faktická veřejná premiéra proběhla teprve až po společenských změnách, které nastaly v roce 1989...´´_______ = toť malý výňatek z wikipedie. Ačkoliv nemám rád moc Hrabala, tak tady bych měl i chuť přečíst si tu předlohu. Jde o zajímavý komediální a zároveň hořký snímek z prostředí Kladenských železáren odehrávající se v 50.letech se skvělým hereckým obsazením. Tady pan Menzel dokázal své kvality a do pěti hvězdiček mi schází opravdu málo. (14.09.2009)

Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou. (14.12.2005)

Morálně pokřivená doba v šedesátých letech jistě byla, a nebyla dozajista dobrá. Ale která doba vlastně není morálně nějak pokřivená? Není jí třeba i ta dnešní? Tehdy se jednalo o politickou morálku, dnes se jedná o zkaženou morálku charakteru jednotlivců z hlediska peněz, osobní moci a slušnosti v chování vůči ostatním. Z tohoto hlediska si tehdejší doba a ta dnešní nemají co vyčítat. Morálky jsou jen dvě. Ta dobrá a ta špatná. SKŘIVÁNCI NA NITI na poslední chvíli, ještě před normalizací, věrohodně zachytili osudy hrdinných lidí, kteří se nebáli postavit tehdejšímu totalitnímu politickému režimu zpříma a beze strachu. Co na tom, že pak SKŘIVÁNCI skončili v "trezoru" filmového zapomnění na dlouhou dobu. O to víc nám byli pak milejší, když oprášeni "vstali z mrtvých" a připomněli nám tu hroznou dobu omezování svobodné myšlenky. Jiří Menzel tímto snímkem stvořil "černou knihu" totalitní ideologie. (08.06.2007)