Vesničko má středisková

Na obci Křečovice, která je [ehm ehm, upravuje si kravatu] jednou z ústředních postav Vesničko, má středisková, lze ideálně zkoumat trauma české vesnice, jako obětního beránka iluzí a ambic čtyř období - ladovského, normalizačního, porevolučního kapitalismu a popkultuního pozdního kapitalismu. Křečovice si jako prostředí pro film vybral Menzel z důvodu jejich zachovalosti navzdory kolektivizační transformaci, kdy si ves zachovávala všechny ty vizální archetypy předválečné 'ladovské' obce s kostelem na kopci, stromovými alejemi a přívětivým světlem z oken skromných domků. V těchto kulisách natočil příběh o stmelené, zdánlivě až samosprávné komunitě, kdy se nejvíce postav schází mezi zdmi JZD či v betonové sokolovně. Samotné Křečovice po revoluci přežily bezpečně veškeré snahy o transormaci v devadesátkové éře hurá kapitalismu, což nejvíce symbolizuje vyklizená diskotéka U kohouta, která zde byla na místě právě oné bývalé sokolovny. V současné době se vedení města rozhodlo přilákat turisty mimo jiné tím, že znovu vztyčilo ikonickou železnou bránu s rudou hvězdou u vjezdu do místního zemědělského družstva a spíchlo dohromady expozici o natáčení filmu. Tahle ironie mě napadla právě při posledním sledováním tohohle filmu a zkoumáním jeho všeobecné obliby napříč režimy s vědomím toho, že na obou stranách politického spektra zněly tehdy a dnes hlasy o tom, že film je buď příliš kritický nebo naopak příliš benevolentní vůči tehdejší době a postavám. Kdo je s ním ale spokojený, je obecně střední třída, protože jeho výjevy a představy o komunitě postavené na sdílení klobás a piv ze sedmýho schodu, jsou jí vlastní napříč režimy, protože vyprávějí o slastném životě v nějaké malé izolované zahrádce, za jejíž hranicemi je to už stejně nějaký divný a nepravý. Na oblibě Vesničko, má středisková se pak dá studovat na jakých obrazech je postavená iluze české malebnosti a spokojené izolovanosti navzdory dějinám a zbytku světa (viz mimoděčné zmínky v televizi o katastrofě na belgickém fotbalovém utkání, na které kouká v hospodě jenom opožděný Rákosník), což vytváří nepohodlnou konstantu mezi normalizačním a současným individualizačním uvažováním. Přičemž se nad to sám nevyvyšuji, protože jsem si plně vědom, nakolik je ve mně obojí vepsáno a proto poetice spáleného listí, smradu letních rybníků a vesnických zábav nedokážu uniknout a objektivně nepodlehnout. Protože když po pohřbu popíjejí na hřbitovní zdi řidič náklaďáku, doktor a hrobník pivo k čerstvě vyuzeným klobásám a říkají si, jak je na tom světě krásně, musíte uznat jak do vás ta slastná pasivita nakrásně vstupuje. (18.08.2023)

Tak túto pohodovú komédiu, spoločne so Slavnostmi sněženek a Postřižinami mám z Menzlovej tvorby najradšej. Vôbec mi neprekáža, že ukazuje nereálne idylický obraz socialistickej strediskovej vesničky. Dôležité je, že príjemný pocit zo sledovania radostí a strastí drobných lidiček pretrváva aj po skončení filmu. Ani pri dnešnom x-tom sledovaní som nebol otrávený, ako pri iných filmoch, kde už prvá repríza znamená pre mňa nadľudský výkon. Napriek plnému počtu hviezdičiek si nemyslím, že by tento film mal figurovať v prvej päťdesiatke najlepších filmov všetkých čias. Jeho plná zrozumiteľnosť je predsa len obmedzená hranicami niekdajšieho Československa. A keď som si ho pozrel začiatkom roka 2014, tak mi štyri hviezdičky pripadli primeranejšie. (28.12.2010)

To největší maximum humoru, které se mohlo vejít do filmu se v tomto případě uskutečnilo a to mírou vrchovatou. Vždyť si představte už ten fakt, že každá postava filmu, byď jen epizodní je velice svérázná a osobitá. A jestli se ptáte která je moje nejoblíbenější? Momentálně zaostalý Otík Rákosník, rozumný a otcovský pan Pávek, prchlivý drsan Pepa Turek, hláškující doktor Skružný.... No je jich zkrátka spousta. Víc už psát nemusím. Snad jen jednu větu. Nejlepší česká komedie. (08.02.2005)

Chytré, pohodové, zábavné, plné skvěle napsaných a zahraných postav, skvostných dialogů, nezapomenutelných scén a zlidovělých hlášek. Těch je tolik, že kdyby je člověk z filmu všechny vystříhal a znovu poskládal, měl by před sebou zase celý film. Dokonalé splynutí smutného s humorným, idealizované a přitom ze života, zkrátka zřejmě jedna z nejlepších českých komedií vůbec. Film, který neomrzí a z mého pohledu si všechy ty superlativy zaslouží. Zejména zájmena. (13.03.2012)

Hrabalovský pábitelský romantismus, jeden z velkých přínosů šedesátých let, našel v Jiřím Menzelovi nejlepšího filmového ztělesnitele předlouhých i přerývaných souvětí a příběhů, které z nich jsou složeny. S jistou dávkou nadsázky se tu dá mluvit o romantismu chalupářského věku, o specifické podobě osvojování a splývání s přírodou v nezaměnitelném období privátního, až "ventilového" chalupářství a jeho splývání s "živou" vesnicí JZD. Podaří-li se to všechno s cimrmanovským přídavkem, který tak pronikavě a pozitivně vstoupil do našeho normalizačního hraného filmu, jsme náhle jakoby svědky renesance československé filmové vlny šedesátých let. Zjišťujeme s překvapením, že vlastně máme úžasné režiséry, skvělé scénáristy a až nepřeberně vynikajících herců obého pohlaví. Idyla se tu střídá s drsnou skutečností doby (nomenklaturní snaha zakoupit se za každou cenu na "vyvolené chalupě, osud vesnického, pudově reagujícího prosťáčka, milostné aféry jednoho až nadmíru přehledného lidského mraveniště), která jakoby chytala druhý dech (srovnání s CHALUPÁŘI). Bohumil Hrabal i Jiří Menzel jsou a zůstanou specifickými fenomény sedmdesátých a zejména osmdesátých let minulého století. Fenomény určitě nadčasovými. (27.08.2007)