Zločin v šantánu

Škoda, že ve filmu nebylo víc dialogů S&Š podobných tomu v cele před popravou, kde jaksi i otrlý velebníček v podání Hrušínského jen nevěřícně koukal. Ale z míry se vyvést nenechal, neb měl křesťanskou dialektiku zmáknutou na jedničku ("buďte vděční, že jste odsouzeni nespravedlivě, aspoň po smrti půjdete rovnou do nebe"). Z velmi silného závěru mrazí, oba odsouzení proti svému konci nemohou nic dělat, kromě toho, natáhnout ho písní o pár chvil, pomoc nemá šanci přijít... Kapku mi vadila neustále opakovaná píseň Pilarové, tradičně skvělý výkon (a to i po fyzické stránce!) podal Libíček, a Rowanu Atkinsonovi vážná role sedla daleko víc, než jeho (hodně) neúspěšné pokusy o postavy vtipné. (03.03.2013)

"Vás dva může ještě v poslední chvilce hřát svědomí, že jste svou smrtí přispěli k udržení a oslavení neotřesitelných ideálů práva a spravedlnosti." Kriminálka je to mizerná, ale jako absurdita a rýpnutí do státní moci to funguje dokonale. A ty postavy jsou prostě báječný - nadrženej ministr, angažovanej státní žalobce, žárlivej skákač Ikaro, hopsavá Stella, demagogickej farář, odhodlanej agent pro zvláštní úkoly, tupej Pepíček s ještě tupějším JUDr. Bojanovským a mnoho dalších. Mě bavili v podstatě všichni, ale nejvíc mě dostal detektiv vyrážející dveře hlavou. Hlavně že spravedlnost vždycky zvítězí. (30.11.2021)

Písničkový pokus o krimi, který musel uváznout na jednom ze zásadních bodů. Buď písně nebo děj tam nemohly zas až tak dokonale plnit svůj účel. Ukázalo se, že písně se podařily (písně Suchého & Šlitra moc nemusím, ale v tomto filmu se mi líbily), ale děj nebo spíš to, co se ve filmu děje, je bída s nouzí. Základní premisa (vražda) je dána asi v půlce filmu, ten zbytek až do konce je spíše satirou na justici než hodnotným dějem. A ten závěr? Přiznám se, to mě dostalo. Potěší bezesporu úžasně slizká role Zdeňka Svěráka, neuvěřitelný zjev mladého Ladislava Smoljaka a především Béďa Brodský jako ministr "čistota sama". Jako by už tehdy před 40 lety tvůrci vystihli, jak to asi může u nás v budoucnosti vypadat. K zahození není ani přehršel známých herců, které třeba jen na chviličku spatříme. Hudba: Jiří Šlitr (25.12.2009)

Rozverná hořkosladká hudební politická satira, kde jsou nakonec nevinní, ale osobně a politicky nepohodlní popraveni ve jménu zvrácené spravedlnosti. Je to lahodné, trochu morbidní, ale především velmi trefné přirovnání, že člověk se stane politicky nepohodlným velice snadno. Prosťáček Pepíček (Jiří Suchý) je obviněn z krádeže, jeho obhájce, trochu natvrdlý Vilém (Jiří Šlitr) pak z úkladných vražd. Oba společně jsou cynicky obviněni z organizovaného zločinu a spravedlivě odsouzeni k trestu smrti. Spouštědlem se stal darovaný falešný náhrdelník od bezcharakterního ministra spravedlnosti (dobrý Vlastimil Brodský) kabaretní zpěvačce Kláře Klárové alias Clare Regině (Eva Pilarová), která tak nepokrytě flirtovala s Vilémem, a žárlivost Klářinina druha a artisty Ikaro Valenta (dobrý Jan Přeučil), pachatele úkladných vražd. Z dalších rolí stojí za zmínku Vilémova asistentka Stella (Jitka Zelenohorská), která vypátrala skutečný stav věcí, zavražděný kouzelník (Jiří Grossmann), vyšetřující policejní detektiv (Jan Libíček), muž pro černou práci mocných GUB (dobrý Ladislav Vodička), schopný jakéhokoliv zločinu k zamaskování skutečnosti, a rozkazy poslouchající prokurátor (dobrý Zdeněk Svěrák), který přišel s velmi neotřelým obviněním. Všichni vědí, že pravda je jiná, ale nikdo nemá moc zvrátit rozhodnutí, a to i přes laciné gesto milosti. Smutně pravdivé a zároveň hravé a rozpustilé. (03.05.2011)

A já mám tenhle filmeček rád. Ano, honí se tu hodně zajíců najednou – detektivka, muzikál, komedie, politická satira, pocta klasické prvorepublikové filmařině –, ale je to chytré, má to grácii, poetické a zároveň svižné dialogy (Suchého rukopis se nezapře), spoustu neodolatelných momentů, mj. jednu z nejkrásnějších milostných scén, co znám, a celkově takový prima nahořkle-nonsensový nadhled nad absurditou života, platný stejně v komunistickém Československu let šedesátých jako v nepoměrně svobodnějším Česku málem už o půl století později. Ten tragikomicky natahovaný a nakonec ne tak docela uzavřený konec, to je sama o sobě filmová báseň o touze po životě a o marných nadějích, politické prohlášení a filosofický esej v jednom. Vlastně mám pocit, že to s lety ještě dozrálo. (26.05.2012)