Zločin v šantánu

ŠANTÁN zaujímá v menzelovské filmografii specifické místo. Podle vlastních Menzelových slov to měla být jakási syntéza prvorepublikové detektivky fričovského střihu, živená zřejmě i "drsnou školou" (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA?), muzikálu a ještě čehosi navíc.(Pilarová, vedená Menzelem "neherecky", v klidu a přirozeně hraje sebe samu a z tohoto hlediska film zvlášť nebrzdí;spíš naopak.) Ale během dívání na film se mi asociuují i další souvislosti: MONSIEUR VERDOUX, KDYBY TISÍC KLARINETŮ, ale také KONEC AGENTA W 4 C (Vodička jako agent pro zvláštní úkoly) prvorepublikového ministra spravedlnosti (v Brodského pojetí této role se zase objevují reminiscence na jeho inspektora drah v OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH). Šlitr se Suchým ve svých partech asi právě tady mají nejblíže k Voskovcovi a Werichovi např. ve filmu SVĚT PATŘÍ NÁM. Výčet těchto možných interpretací, daných mj. i Škvoreckého vstupy, jistěže ne vyčerpávající a v mnoha ohledech ne zcela přesný, jen naznačuje důvod rozporuplných Menzelových prohlášení o jeho vztahu k tomuto napůl zapomenutému dílku, jehož cestu po našich kinech záhy začala komplikovat sílící husákovská normalizace. Menzelova rezervovanost však má i svůj pozitivní rub. Pokus o reminiscence starých dob nebyl zcela bezúspěšný a jeho torzovitost je paralelně na pomezí vcelku zdařilé syntézy. Prolnutí blíže necharakterizované totality s muzikálově pojatými hudebními čísly nese celou řadu stalinistických konotací (Mňačkova povídka JAK CHUTNÁ MOC), hudební projev je naopak v řadě klíčových míst (Suchého zatčení; jméno přidělené postavy záměrně neuvádím; pro vyznění filmu není totiž podstatné) i faktovým přínosem klíčový a často se přitom jedná o vrcholná díla semaforských tvůrců; pěvecké výstupy mladé, nad očekávání sličné Pilarové jsou pověstnou třešinkou na tomto pomyslném filmařsky chutném dortu. Po čtyřiceti letech tak pamětník vidí film, jemuž lze s trochou nadsázky ledacos vyčíst - velké oči jeho tvůrců zejména - , který se však přesto zařazuje důstojným způsobem a nanejvýš osobitě do naší pověstné filmové vlny šedesátých let, a spoluvytváří a dotváří tu nepříliš lichotivou odezvu srovnání s polistopadovou filmovovou zdánlivě bezuzdně volnou tvorbou. Uzavřená minulost je tedy v tomto případě až překvapivě živou výpovědí ne o dějích, ale o soudobé a nečekaně aktuální sebereflexi událostí bouřlivého roku 1968. (05.07.2008)

Průměrný film, který však je prakticky vycpán samými písničkami, takže na samotný děj nezbývá moc času. Ale významný je hned z několika aspektů. Poprvé se v něm před kamerou objevil Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák (ten výtečně zahrál státního zastupce). Poprvé a naposled se na filmovém plátně ukázal Jiří Grossman. Je neuvěřitelné, že za tři roky zemřel a Jiří Šlitr dokonce již za rok. (14.12.2007)

Je úsměvné číst zdejší nechápavé výtky o „nepovedené krimi“ a „slabé komedii“. Škvoreckému se Suchým šlo úplně o něco jiného. O kritiku režimu, který ohýbá právo a justici podle toho, jak se mu zrovna hodí, což je patrné hlavně v poslední třetině filmu, který žánrově úplně přehodí výhybku. A je nutné si uvědomit, v jaké době film vznikl. V napjatém čase podzimu roku 1968, v neblahém tušení věcí příštích (čistky v uměleckých kruzích, nucené emigrace) a na výsledku je to sakra znát. Proto se humor často míjí účinkem, herci jsou bezradní a filmem prostupuje taková lehce pochmurná atmosféra pohřebního ústavu. Ale díky za ty pěkné písničky a Evu Pilarovou, která tady byla fakt kočka. (16.10.2013)

S tímhle filmem mám problém. Má všechny ingredience z nichž by měl vzniknout skvělý film - relativně svobodnou atmosféru konce zlatých šedesátých, kvalitního režiséra v jeho nejlepším období, plejádu hvězd a scénář na němž se podílel J. Škvorecký. A přece to není ono. Snad je těch hvězd až moc, snad to neukočíroval režisér, snad je scénář moc zaumný...nevím. Něco přebývá a něco chybí. Film se rozpadá na jednotlivé (často skvělé) scény, ale nedrží pohromadě a ke konci ztrácí dech. 3, 51 hvězdičky, takže hodně slabé 4. (04.03.2011)

"To je ilerelevere... ilere... ilereve... ile... To je blbost!" Humor je možná příliš suchý, ale je, satira je možná příliš očividná, ale je také - a je náležitě pichlavá. Díky Josefu Škvoreckému se obojí dostalo do scénáře, díky Jiřímu Suchému do textů písní. Zločin v šantánu se mi zkrátka líbí a nemůže za to jen moje láska k Semaforu. Mohou za to všechny ty momenty a momentky, které v něm jsou, může za to souboj Jiřího Šlitra a Zdeňka Svěráka v soudní síni, může za to Jan Libíček vyrážející dveře, může za to Eva Pilarová, která nakonec zazpívala... A navíc scéna s posledním přáním a závěrečnou písní Balada pod šibenicí patří k tomu nejlepšímu, co kdy Jiří Menzel natočil. (11.11.2015)