Babí léto

Málokdy cítím po nějakým filmu tolik deprese, jako po Babím létu. Jak tady někdo píše, že by se to mělo povinně pouštět v domově důchodců, tak s tím nesouhlasím, pokud ovšem autor této myšlenky nechtěl, aby se domovy důchodců rychle vylidnily, aby tam mohl šoupnout někoho od sebe. Boj se stářím a odstraněním do starého železa společností je tu ukázán krásně, ale problém je, že já tady viděl tu hroznou bezvýchodnost stáří, kdy už člověk prostě nemůže skoro nic, a když se o to snaží, tak ho všichni ostatní považují za cvoka a podivína, případně mu to zatrhnou. Jak někdo někde řekl, na stáří a staré lidi se už nikdo nerad dívá (a kdo ano, je považován za cvoka). Atmosférou neutěšenosti, samoty a beznaděje stáří mi tenhle film hrozně připomínal báseň Františka Halase, Staré ženy, ze kterých tu uvedu malou ukázku (následuje): Smutná odpoledne nedělní smutná starými paními, které se belhají k oknům starou cestou vyšlapanou v koberci, starou cestou, mezi stolem a lůžkem, mezi zrcadlem a fotografiemi, mezi židlí a falešnou palmou. Opřeny potom o rám okenní dívají se dolů do ulic, odtud ta bezútěšnost odpolední nedělních. [...] Staré paní kulhají ke smrti, a těch několik zastavení na známé vyšlapané cestě, to je jen smítko na výšivce, to je jen skrčený roh povlaku, to je jen spadlý drobínek, nic jiného ta zastavení neznamenají. [...] Staré paní v koutku svém, shrbené a světem zapomenuté, staré paní jimž děti odešly a zemřely, staré paní nečekající na vrznutí dveří, plačící jen ze slabosti očí. [...] Staré paní plné tmy a odcházení, ruce spadlé v klín dvé mrtvých věcí zkřížených, v klíně v paláci života bývalém, ó domove života domove rozpadlém, krov kolem je zřícen jen siroa tam hnízdí, mé staré ženy klímající pod světem. [...] Mrtvá odpoledne nedělní, smutná tvářemi starých žen v nichž se již neobráží, jenom skomírání jenom nemoc, není vzpomínky není zasnění, není toužení ani naděje, jenom stáří jenom červ ještě spící. Vy tváře starých žen, s clonou minula tak těžce visící, jen kůži odhrňte a je to smrt, vy tváře starých žen, osiky bezlisté, monstrance nepozdvihované, mozaiky strastí, delty slzí, masky pošinuté, pohřebiště úsměvů, heraldiko bez vysvětlení, scvrklá jablka poznání, plástve vybrané, zápisy pomíjejícnosti. [...] Ó smutná odpoledne nedělní, na kříži starých žen. (19.12.2005)

Stáří... v podobě, která dojme, přesto nevydírá, nutí se zamyslet, přesto nepoučuje. Hluboce lidský příběh, poklona panu Hubačovi do nebe za krásný scénář, Vlastimil Brodský se Stellou Zázvorkovou úchvatným způsobem vdechli život manželskému páru po čtyřiceti letech společného života, filmový syn Ondřej Vetchý velice působivý (mám na mysli - na pěst), nejlepší kamarád Stanislav Zindulka, neumím si představit lepší volbu. Jednou si zkusím složit vlaštovku jako Bróďa... (09.10.2019)

Vyzrálý herecký kumšt na sklonku života Vlastimila Brodského musí každého inteligentního diváka zaujmout. Co na tom, že je to film o starých lidech a někdo nad takovým filmem pohrdne. Buď šťastliv ty člověče, kterýž na konec svého vlastního života budeš nahlížet se stejným nadhledem, jako to dokázal ve své roli Vlastimil Brodský. Všechna čest jeho hereckému umění. Má úcta i hereckému podání Stelly Zázvorkové a Stanislava Zindulky. (11.07.2007)

Moc hezká filmová derniéra Vlastimila Brodského. U tak ztřeštěného příběhu to vlastně ani jinak vyznít nešlo. Přitom v druhé polovině filmu je krásně vidět, jak těžce na nás druhá polovička může působit a jak těžce se do sebe umíme následně uzavřít. Na závěr ale konec dobrý, takže všechno dobré. Babí léto má v sobě krásné příběhové kouzlo a představuje skutečnost, že žít se dá v každém věku. Stačí jen život nevzdat. (01.11.2016)

Radostně posmutnělý film o stáří. Herecký koncert Vlastimila Brodského, Stelly Zázvorkové a Stanislava Zindulky je nepopsatelný..když vezmu v úvahu, že pro některé to byl i koncert životní, brr..běhá mi z toho mráz po zádech. Jedna dojemná scéna střídá druhou a snad nejkrásnějšim zážitkem je rozvodové stání u soudu. Láska nadevše. :) (01.09.2006)