Babí léto

Na pána Brodského by som sa dokázal dívať a pozerať stále. Neskutočne ukľudňujúci a príjemne stráviteľný výkon, ktorý akoby išiel priamo z jeho osoby. Krásna bodka v hereckom aj ozajstnom živote. Film je skutočne očarujúci, mal som z neho úžasne hrejivý pocit pri srdci. Jednoducho podaný dej s obrovským príbehom priamo zo života. Ničím nesfalšovaný, trpko usmievavý, vtipne dramatický ale dojemný. Dávno som hercom tak neveril ako v tomto prípade hlavným hviezdičkám, ktoré sú na veľkú škodu už tam hore. 100%. (08.10.2007)

Vladimír Michálek je režisér, který točí výborné filmy s neuvěřitelnou lehkostí (snad až na "experimentální" Anděl exit). Stačí si vybavit jeho Je třeba zabít Sekala nebo Zapomenuté světlo a člověk před jeho dalším dílem tuší, že nebude zklamán. Pravdou ale zůstává, že Babí léto co do kvality nedosahuje úrovně dvou snímků, zmíněných v předešlé větě. Přesto však jde o film, který diváka potěší. Všichni hlavní herečtí hrdinové jsou již natolik zkušení, aby věděli, kde své roli trochu přidat a kde pro změnu ubrat, aby z dějové linie nijak nevyčnívali. Film místy vyloudí úsměv, místy naopak navodí trochu smutnou atmosféru (ale zase ne moc), ovšem rozhodně nezklame. (09.03.2003)

"Stáří je smutný, Fando. Člověk by měl umřít mladej!" - Babí léto je o to smutnější, když vezme člověk v potaz, že se Brodský necelý rok po uvedení filmu do kin zastřelil. Jako by byl Michálkův film předzvěstí neodvratné budoucnosti. Babí léto těží zejména z titulní trojice Brodský-Zázvorková-Zindulka, kteří dali do svých postav opravdu srdce a nabídli uvěřitelné a civilní herecké výkony. Film smutným, ale milým způsobem zobrazuje, jakými způsoby se lze vypořádat se stárnutím a blížícím se koncem - člověk to může vzdát ještě před smrtí, nebo se na ni pomalu připravovat, nebo se tvářit, jako by skon nepřipadal v úvahu. Dojemný a lidský film! (20.03.2023)

Málokdy cítím po nějakým filmu tolik deprese, jako po Babím létu. Jak tady někdo píše, že by se to mělo povinně pouštět v domově důchodců, tak s tím nesouhlasím, pokud ovšem autor této myšlenky nechtěl, aby se domovy důchodců rychle vylidnily, aby tam mohl šoupnout někoho od sebe. Boj se stářím a odstraněním do starého železa společností je tu ukázán krásně, ale problém je, že já tady viděl tu hroznou bezvýchodnost stáří, kdy už člověk prostě nemůže skoro nic, a když se o to snaží, tak ho všichni ostatní považují za cvoka a podivína, případně mu to zatrhnou. Jak někdo někde řekl, na stáří a staré lidi se už nikdo nerad dívá (a kdo ano, je považován za cvoka). Atmosférou neutěšenosti, samoty a beznaděje stáří mi tenhle film hrozně připomínal báseň Františka Halase, Staré ženy, ze kterých tu uvedu malou ukázku (následuje): Smutná odpoledne nedělní smutná starými paními, které se belhají k oknům starou cestou vyšlapanou v koberci, starou cestou, mezi stolem a lůžkem, mezi zrcadlem a fotografiemi, mezi židlí a falešnou palmou. Opřeny potom o rám okenní dívají se dolů do ulic, odtud ta bezútěšnost odpolední nedělních. [...] Staré paní kulhají ke smrti, a těch několik zastavení na známé vyšlapané cestě, to je jen smítko na výšivce, to je jen skrčený roh povlaku, to je jen spadlý drobínek, nic jiného ta zastavení neznamenají. [...] Staré paní v koutku svém, shrbené a světem zapomenuté, staré paní jimž děti odešly a zemřely, staré paní nečekající na vrznutí dveří, plačící jen ze slabosti očí. [...] Staré paní plné tmy a odcházení, ruce spadlé v klín dvé mrtvých věcí zkřížených, v klíně v paláci života bývalém, ó domove života domove rozpadlém, krov kolem je zřícen jen siroa tam hnízdí, mé staré ženy klímající pod světem. [...] Mrtvá odpoledne nedělní, smutná tvářemi starých žen v nichž se již neobráží, jenom skomírání jenom nemoc, není vzpomínky není zasnění, není toužení ani naděje, jenom stáří jenom červ ještě spící. Vy tváře starých žen, s clonou minula tak těžce visící, jen kůži odhrňte a je to smrt, vy tváře starých žen, osiky bezlisté, monstrance nepozdvihované, mozaiky strastí, delty slzí, masky pošinuté, pohřebiště úsměvů, heraldiko bez vysvětlení, scvrklá jablka poznání, plástve vybrané, zápisy pomíjejícnosti. [...] Ó smutná odpoledne nedělní, na kříži starých žen. (19.12.2005)

V Podobných chybí italští Moji přátelé,  u nichž se Hubač zcela určitě při psaní scénáře inspiroval a napsal ho pánům Brodskému, Zindulkovi a dámě Zázvorkové přímo na tělo. Laskavá nepřekotná komedie o stárnutí, kde se bilancování neodehrává v mysli autora scénáře či režiséra, a vy jste nuceni se tím brodit, ale prostřednictvím jednoho krásného monologu v soudní síni. Kde se nebezpečí pasivity skrývá v jediném pohledu na starce v okně a kde k smíchu nepotřebujete ani Trošku či příručku s návodem.  Krásně, laskavě  a srozumitelně zabalený pětihvězdičkový sentiment. Ono to totiž není sprosté slovo, víme? (17.11.2023)