Žáby bez jazyka

Geniální propojení schématu české bajky (variace té o kohoutkovi a slepičce) o podmíněnosti ochoty zastavit utrpení, o podmíněné "lásce", a antické tragédie o lidské neschopnosti řetězec rozetnout a utrpení - tragédii - včas zastavit. *** Až zázračně autonomní vtahující variace na všední vztahové drama mytologických rozměrů. *** Sledujeme odhodlané, k nezdaru dávno předem odsouzené pokusy hlavního antihrdiny do úmoru se znovu a znovu prodírat zaslepeným bludištěm nemocných, gordicky zauzlovaných rodinných vztahů a zkoušet a zakoušet doslova všechno možné i nemožné - protože chápejte, jde přece o děti (no ovšem, jistě, když nejde o život, jde vždycky o děti). V nevyhratelné hře o život se tu marně pere s démony svými i svých “blízkých” a se všemi myslitelnými nepřízněmi osudu, místa, času a okolností najednou, které - ať už jsou zapříčiněny genetikou, historií minulých ublížení, jež nelze odestát, rodovým či osobnostním nánosem zauzlovaných nevraživostí, atavismů, příkoří, prokletí, vražednými partnerskými, rodičovskými či sousedskými kombinacemi, špatným načasováním, nesprávnými rozhodnutími, která nelze vzít zpět, pudy, emocemi, strachy, patologiemi a kauzální logikou - jsou nepřemožitelné. Po generace korodující, neopečovávané, eskalačně a kumulativně se zhoršující vztahy dospěly ke katastrofické konstelaci, do níž je svým životem vržen náš "hrdina" (tak jako my všichni, neboť to je naše společná doba, která se tím minulým eskalováním pod koberec zametaných problémů do vrcholného rozklížení stavu věcí definuje) a která se nedá uprostřed jednoho uštvaně běžícího života najednou celá prolomit, rozmotat, uzdravit, a v plynoucím čase se bude jedině dál zhoršovat, bez ohledu na to, co hrdina-sám také násilník udělá. V žádném případě se nevyhne tomu tak či onak dokonat osobní tragédii, selhání, příběh s řadou možných špatných konců, z něhož už dávno před jeho vstupem na scénu nebylo úniku - ačkoli jako doufající lidská/krutá bytost to nepřestává s nasazením všech sil do posledního sebeobětování zkoušet - jako by se tím snad přece jen mohlo něco v tom spojitém do sebe zavinutém poli minulosti, přítomnosti a budoucnosti odčinit a vykoupit? Jako by se tím neustálým opětovným vrháním, narážením, doufáním, odžíváním, rozbíjením se, novým ubližováním, selháváním a zklamáváním v očistci či pekle s adventurní herní strukturou člověk přece jen dobíral jakéhosi poučení, pochopení, katarze, možná i posunu věcí, vykoupení? Nebo jen úlevy z marnosti snažení? Nebo ani to ne? Na to nikdo nemůže dát odpověď, což neznamená, že je lepší se nevrhat. *** Mira Fornay se tu projevuje jako formálně svrchovaná, zdatná režisérka, která se nebojí objevovat a používat ty nejnepříjemnější a nejpřekvapivější cesty, jak dát fascinovanému divákovi naplno pocítit, o čem přesně je řeč. Jako ženská, která se nebojí pustit se s námi všemi s vyhrnutými rukávy do vivisekce společné bolesti a děděného násilí, které si netrpělivým zacházením se sebou a vztahy donekonečna způsobujeme jako zbytečně (nezbytně?) na sebe navzájem uvalované sisyfovské utrpení. Film naději na očistu a prolomení a zastavení řetězce násilí takovou vivisekcí nedává, ale přinejmenším skrze svou vlastní existenci nám ji ani nebere. Smekám. *** Mimochodem není vůbec marné přirovnávat Miru Fornay k Benedeku Fliegaufovi (Lily Lane, Je to jen vítr...). *** (Febiofest, Slovanský dům) *~ (10.10.2020) (méně) (více)