Black Mirror: Bandersnatch

Benedick Bandersnatch (AKA Papež Benedict) jsou dobře natočené hrátky s divákem, které mi upřímně přišli frustrující. Hlavním pro mě problémem je samotná premisa - hlavní postava nemá možnost volby, je diktován divákem, který ale téměř také nemá možnost volby, protože je tlačen panem Brookerem do určitých voleb nebo nastane tzv.: Game Over nebo neexistují a hráč je donucen do výběru mezi špatnou a další špatnou volbou. Scénářově je to dost zmatené - čas často velmi skáče, někdy ani nedostanete možnost volby u důležitého rozhovoru. Narozdíl od slabších epizod Black Mirror je to víc zapamatovatelné, ale zároveň víc cringe. Takže podobně jako TV moderátor v Game Overu musím říct 2,5/5 - přijde mi, že to tvůrci vzdali v polovině. Kdyby zabili svého otce nebo manželku bylo by to minimálně o 2 hvězdy více (THIS IS JOKE). PS.: Interaktivní film není nic nového. Když pomineme moderní pokusy Telltaleu, LiS nebo extravaganta Davida Cage, tak tu dávno byl Kino automat, Kuchař Svatopluk a nebo obroda CD-ROM interaktivních filmů v 90tkách. Nechápu, proč to lidé nadhodnocují. Protože to je Černé Zrcadlo? Jen doufám pro Charlieho, že začne dělat něco nového, poslední série začínají být ohrané a osobně bych klidně uvítal návrat k Wipe sérii nebo nový seroš po vzoru Touch of Cloth nebo Dead Set. (23.04.2020)

Bylo otázkou času než se někdo úspěšně pustí do filmu, kde výsledný děj bude záležet na vašich rozhodnutích a budete mít velkou volnost dělat si co chcete. Tohoto úkolu se zhostil kdo jiný než Netflix a jeho celovečerní film Bandersnatch, který řadí k sérii Black Mirror. Ze začátku vše působí hodně svěže, vždy jednou za čas máte možnost zvolit například to co bude hlavní hrdina poslocuhat nebo co bude dělat, ale postupem času se tyto možnosti stávají hodně repetitivní a je jednoduché uvíznout ve smyčce, kdy určité scény sledujete několikrát za sebou a vlastně jste v určitých částech hodně tlačeni k finálnímu rozuzlení, kterých je ovšem několik. Herecky a ani dějově se neděje nic moc zajímavého,ale i tak stojí tento film za shlédnutí vzhledem ke svému formátu. Ve finále nakonec nemáte tolik volnosti, kolik byste si možná mysleli, ale je to zajímavý krok tímto směrem. (08.01.2019)

Dopředu upozorňuji, že jsem neměl ctí si interaktivní film "zahrát", a strávit nad ním půlku dne. To bych se asi z toho poprvé zcvoknul, a podruhé možná ještě víc, protože nemám zaplacený netflix. Takže, to je spíš to hlavní. Takže jsem na výběr měl jen 90 minutovou verzi, ale i z toho jsem měl pocit, že jsem na deseti hodinovým tripu s halucinogenovým mluvícím mečounem. Podobné projekty od Black Mirror sedí jak boty. Každá epizoda je tařka o něčem jiném, ale o tom stejným - je to neuvěřitelně a pošahaně geniální. Co film pohřbívá do země, jsou ty neustále flashbacky, které si divák zapamuje nazpaměť, pokud se pořád nedokáže dostat do hlavní dějové línie filmu. Nedokážu už ani rozpoznat, co je na pomezí reality a fantazie. Aspoň si uvědomíte, že se máte vysrat na programátorování her, a radši si tu hru koupit a hrát ji. (05.01.2020)

Mnohem víc než o interaktivní film jde o hru (s divákem). Bláznivých či překvapivých voleb mnoho není, hlavní postava dříve či později spadne do těžkých psychických stavů, kterým se nejde vyhnout a ať člověk chce nebo ne, se slizkým Colinem si v rámci zápletky zkrátka pokecat musí. Nemluvě o volbách pro volby samotné, které jen koncept naplňují (výběr cereálií a hudby), aniž by příběh změnily a interaktivitě pomohly. Typické trollení diváka, ve kterém se Brooker vyžívá, vidím v koncích, alespoň v pěti základních. Dva z nich jsou čistě depresivní a v rámci zápletky nic neřeší, dva jsou natolik bláznivou odbočkou, že mi i přes zábavnost přišly už při prvním hraní jako ztráta času. Ten poslední (vlak), ke kterému jsem se paradoxně napoprvé nedostal, mi přijde jako jediný opravdový konec, přesto mu chybí lepší katarze, pořádné emoce, zkrátka něco, co by z něj udělalo volbu správnou a ne jen nejméně špatnou. O slepou uličku nejde, naopak. Mrazivá králičí nora s meta nápadem filmu s volbami o hře s volbami podle knihy s volbami je parádní. Jen si teď připadám, jak když práci na něm vzdali v půlce. (15.01.2019)

Když váš život ovládá Netflix, můžete dělat i dost šílené a/nebo amorální věci, které by vám v běžném životě byly proti srsti. Chápu paralelu divák-hlavní postava, kdy jsou oba pouze loutkou vyšší entity zvané Netflix (ať už je to nějaká hra, cizí planeta či mimozemská forma života), která řídí jejich životy, třebaže jim dává zdánlivý pocit svobody a vlastní volby. Chápu také fakt, že tvůrci mají vytvořený určitý příběh a konkrétní dramatický oblouk, jenž má vyvolat určitou emocionální reakci, takže vás „nenápadně“ vedou k jednomu z očekávaných konců. Přesto se však musím ptát – nebylo by v rámci prozkoumávání možností média a narativních principů, k čemuž samotná futuristická premisa Black Mirror více než vybízí, lepší umožnit divákovi rozbít příběh natolik (ať už záměrně, či nikoliv), že by skončil s pátou vedlejší postavou na dovolené v Burkině Faso, třebaže bez jakékoli původně zamýšlené katarze? Podobně (blbě) jako Bandersnatch to totiž už řadu let dělají/dělali například David Cage nebo Telltale Games (a mnozí další dávno, dávno před nimi). (29.12.2018)