Babička

Krásné a procítěné filmové zpracování knižní předlohy Boženy Němcové. Ve srovnání s předcházející filmovou verzí z roku 1940 s Terezií Brzkovou v režii Františka Čápa bych si troufl napsat, že se jedná o citově lépe zvládnutou verzi, čím ovšem v žádném případě nemíním oné starší čb verzi snižovat hodnocení. Osobně se mě dotkla tato novější verze (již v barevném provedení) o něco více, možná právě proto, že je procítěnější a na závěr o poznání i smutnější a dojemnější. Je však docela možné, že mé vnímání a srovnávání obou filmových verzí ovlivnil fakt, že černobílé podání první verze nepůsobí z hlediska citových vjemů na mě tak, jako to novější, barevné. Dovolil bych si zde porovnat charakterové pojetí rolí obou babiček. Tedy role Terezie Brzkové a Jarmily Kurandové. Osobně jsem cítil, že role zahraná Terezií Brzkovou byla té původní – literární bližší. Snad je to tím, že doba vzniku filmové verze z roku 1940 je časově vzniku literární "Babičky" blíže, než doba vzniku filmové verze následující. A chápání světa Terezie Brzkové bylo té literární babičce pravděpodobně bližší, než Jarmile Kurandové, která ztvárnila roli Babičky v době vlastně již více než 115 let po jejím prvním vydání tiskem. Tiskem totiž vyšla "Babička" Boženy Němcové poprvé ve čtyřech sešitech od května do srpna roku 1855. V každém případě mají obě verze své přenádherné kouzlo a citlivý divák ocení hodnotu tohoto jak původního literárního, tak filmového uměleckého díla u obou výše zmíněných verzích. (29.12.2008)

Po letech jsem se opět s chutí rád podíval na Babicku. Babička je geniálně emotivně natočená. Boženu Nemcovou jsem měl rád i jako povinnou četbu ve škole. Mám rád filmovou podobu Babicky s Terezii Brzkovou a i s Marii Kurandovou. Obě jsou jsou krásné babičky a obě mají své kouzlo. Barunka je lepší v podání Libusky Safrankove. Za mě tenhle film je klenot Československého Filmu. 💯% Jen co me vadi jsou ty věčně flashbacky. (02.02.2020)

Zaručeného úspěchu při převodu slavného literárního díla do filmové podoby docílíte, pokud toto dílo budete respektovat v jeho duchu. Přesně to režisér Moskalyk udělal a přidal ještě úctu a to, že měl tohle dílo Boženy Němcové opravdu rád. Poznám to, protože mám k Babičce silné pouto z dětství, kdy mi je maminka nejednou předčítala a pak jsem jej několikrát přečetl sám, když jsem to už uměl. (17.04.2017)

Asi bych tento film za rodinný neoznačila protože děti by si to mohly špatně vyložit a být akorát z toho uplakané. Pro ty jsou veselejší typy filmů. Taky mě to na konci rozbrečelo když babička umřela. Ale snažila se dětem věnovat co nejvíce času a dávat jim moudré rady do života a odejít do nebe s rozloučením. A bylo alespoň pěkné, že se stihla dle svého přání rozloučit i se Šafránkovou. Snad budou v televizi dávat i tu starší verzi. Těším se na ni. (11.07.2018)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)