Babička

Nemůžu si pomoci, ale já tohle prostě nenávidím! Jak v knižní, tak v této zfilmované podobě. Se vší chutí bych to hodil do odpadu a stejně bych měl pocit, že jsem pro svůj záporný názor udělal velmi málo. Ale je fakt, že do odpadu patří snímky, které nemají co dělat s filmařinou, zatímco zde je jednoznačným negativem předloha. Proto za jedna. (30.07.2003)

Takhle to uměl jen pan Moskalyk, vše dotáhnuté do dokonalosti...herci, hudba, výprava, scénář, atd. Prostě vše jak má být, každé slovíčko na svém místě, nic nechybí, nic nepřebývá. Životní role Jarmily Kurandové, její výkon ač se zdá být nenápadný, je úžasný a plný citu. Ostatní herci také znamenití, Geprtová, Šafránková ad. Nejpovedenější zpracování nesmrtelné Babičky nesmrtelné Boženy Němcové. Vždycky mě dojme a vždycky potěší. (06.07.2010)

Motto: "Já těm vašim novotám nerozumím!" Jedním z důvodů, proč má spousta lidí ke knižní předloze negativní vztah, je bezesporu fakt, že je postihlo neštěstí vidět Babičku ve filmových barvách. Ono se to nabízí - koukni na zpracování klasiky, je to trochu i povinnost. Jenže ne. Žádná taková povinnost neexistuje. A lépe je nevidět. Jistě že Moskalyk a spol. byli při vytváření "babičky pro současnou generaci" konfrontováni s existencí filmové Babičky černobílé, věrně následující autorčin text, kterou lze na rozdíl od barevného pokusu doporučit místo školní četby. Povedlo se jim však jen to, že protektorátní verzi, která není sama o sobě nic zvláštního (je až příliš památníková, jak by se řeklo), můžeš tváří v tvář této novotě konečně považovat za filmový zázrak. "Stará babka" nepotěší obvzláště, ale odlišně od verze s Libuší Šafránkovou ani neurazí. Aby bylo jasno, nejsou to herecké výkony, které Moskalykovu Babičku kazí. Jarmila Kurandová vytvořila takovou babičku, jaká byla v jejích silách. No a když k ní na závěr přichází paní Šafránková, je to snad jako by vcházela mladičká Barunka Němcová. Jenomže proč? Při příjezdu babičky na Staré bělidlo je podle knížky Barunce asi šest, tady jí je šestnáct nebo kolik. Nevěřím tomu, že jí taková holka bude česat vlasy a žadonit o pohádky. Neuvěřil jsem ani na chvíli. Jistě není třeba, aby se jakákoli adaptace striktně držela původního textu, ba spíše opak je pravdou, jenomže Moskalykův film, vzniklý "na motivy povídky Boženy Němcové", je vyvrabčená Babička doplněná o vlastní pokusy někoho, kdo si myslel, že je lepší spisovatel než spisovatelka sama. A tak aťsi je Viktorka klidně napřed normální a pak se v průběhu filmu zblázní, ale neberu, že se kvůli tomu kazí všechno ostatní, včetně pointy "Viktorka má také hvězdu, ale je zakalena". Právě onen démon a středobod knížky, jehož osudům Němcová věnovala celou kapitolu, je ve filmu rozlit do všech postav, aby z něj učinil vpravdě děsný a nestravitelný film. Když v protektorátní verzi na babiččinu otázku, zda si někdo ještě vzpomene na její slova, na její českou řeč, odpovídá Barunka "Já nezapomenu!", je to přece něco. V barevné Babičce není nic. Asociace: Tři oříšky pro Popelku, Babička, Máj (20.05.2013)

Krásné a procítěné filmové zpracování knižní předlohy Boženy Němcové. Ve srovnání s předcházející filmovou verzí z roku 1940 s Terezií Brzkovou v režii Františka Čápa bych si troufl napsat, že se jedná o citově lépe zvládnutou verzi, čím ovšem v žádném případě nemíním oné starší čb verzi snižovat hodnocení. Osobně se mě dotkla tato novější verze (již v barevném provedení) o něco více, možná právě proto, že je procítěnější a na závěr o poznání i smutnější a dojemnější. Je však docela možné, že mé vnímání a srovnávání obou filmových verzí ovlivnil fakt, že černobílé podání první verze nepůsobí z hlediska citových vjemů na mě tak, jako to novější, barevné. Dovolil bych si zde porovnat charakterové pojetí rolí obou babiček. Tedy role Terezie Brzkové a Jarmily Kurandové. Osobně jsem cítil, že role zahraná Terezií Brzkovou byla té původní – literární bližší. Snad je to tím, že doba vzniku filmové verze z roku 1940 je časově vzniku literární "Babičky" blíže, než doba vzniku filmové verze následující. A chápání světa Terezie Brzkové bylo té literární babičce pravděpodobně bližší, než Jarmile Kurandové, která ztvárnila roli Babičky v době vlastně již více než 115 let po jejím prvním vydání tiskem. Tiskem totiž vyšla "Babička" Boženy Němcové poprvé ve čtyřech sešitech od května do srpna roku 1855. V každém případě mají obě verze své přenádherné kouzlo a citlivý divák ocení hodnotu tohoto jak původního literárního, tak filmového uměleckého díla u obou výše zmíněných verzích. (29.12.2008)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)