Dita Saxová

Polka Krystyna Mikołajewská sice byla opravdu velmi krásná, ale příliš odtažitá, aby to nakonec na mne mohlo nějak emocionálně zapůsobit. Zasazení do časoprostoru mezi koncem války a nástupem socialismu je zajímavé. Jinak jsem si uvědomil, že vlastně nevím o žádném jiném českém filmu o osudech Židů po skončení 2. světové války. (25.03.2015)

Dílo Arnošta Lustiga pro mě vtěluje neklid stejně jako práce Ivana Diviše hněv, hněv, který nedokážu – se studem doznávám – potlačit, když se znovu a znovu obracím k té strašlivé tragédii – šoa. Moskalykova filmová adaptace Lustigovy prózy ke mně promlouvá nepolevujícím hlasem. Vtahuje mě do osudu, který nevyslovují zneužitá, skrčená slova, ale tělo – zvlášť tvář, která jako hérodotovské vyprávění ponechává to hlavní otevřené, abych to mohl doslovit sám. Dosud jsem se toho neodvážil – ale snad je ještě čas. Nenápadně vyprávěný příběh poválečné cesty jedné židovské dívky výstižně uvádí do dosud dostatečně nepopsaného prostředí obnoveného Československa, které není ničí vlastí, jen temně pulzující podmnožinou ghett. Příběh se neskládá z epizod ani anekdot; všechny události, důmyslně odehrané silnými dialogy, v nichž ani slůvko nezazní nezbyt, se důsledně podílejí na jednom nepředvídatelném průběhu jednoho lidského osudu, který předem nevylučuje žádnou z možných tuh, jež napovídají gesta, slova, vztahy – jako zvláště silné jsem vycítil nenaplněné mateřství, znázorněné Ditinou láskou k Toničce. Svět, do něhož film uvádí, přitom zdaleka nezůstává pouhými kulisami. Žádný papírmaš, žádné barvičky a loutky, ale přesně vystižené – a otevřené – životy, z nichž si každý – ba i ten nejprohnanější, nad nímž můžeme mávnout rukou – zaslouží svůj vlastní román i film. Že se jim ho nedostalo, tak nad tím mávnout rukou můžeme, ale pokaždé, když nám před očima vyvstanou, bychom se měli pokusit zastavit se – a za zavřenýma očima si představit, jak se rodí, mládnou, zrají a stárnou a znovu mládnou a mizejí. A být neklidní, protože i my, žijeme v neklidu, který snad právě započal tehdy, kdy odcházela do transportu malá Dita Saxová… (10.03.2017)

"Jsem jenom tak, jak jsem." Překvapivě poněkud nepříjemný pohled na těsně poválečné období prostřednictvím díky vlastním prožitkům předčasně dospělé židovské dívky. Zatímco její kolegyně odevzdaně berou co je a vdávají se proto, že se to prostě tak dělá, nebo je svatba vrchlolem jejich života, ona sama neví, proč by to měla dělat. Dita je velmi zvláštní postava. Polská herečka Krystyna Mikołajewska v její roli podává opravdu skvělý výkon a ten její mnohými vytýkaný strnulý, ne moc měněný výraz ve tváři jen skvěle dokresluje její osobnost, charakter, historii, to, co prožila a ve filmu je jen matně naznačeno, i její aktuální náhled na věci kolem ní. Mě k té postavě i k příběhu prostě perfektně sedí. (29.03.2015)

! Dita Saxová je trochu jako duše ze sféry Idiota, Antigony nebo Mušky. Nadto scény a epizodické vyprávění, zdá se, vymýšlel Fellini. Nejpúvabnejší herečka. Krásné, poutavé, do sebe ponořené ticho a strnulost. Skvělé tempo jež je známkou bezčasí, Skvělé dialogy jež mužou rýt do zlata. ...a ohromně se divim, co to tady lidi píšou. Holt, i zde platí, že svět není to, co chceme, lež co máme. (03.06.2017)

Preniknúť do hĺbky Moskalykovho psychologického filmu je podobne náročné, ako preniknúť do duše človeka, ktorý prežil iný typ utrpenia a ešte v rámci druhej svetovej vojny hroznejší, ako jeho okolie. Dita uňho hľadá pochopenie, priateľstvá a lásku. Všetko sa však zdá povrchné, závisť vzbudí aj obyčajná kúpa drahéhé náramku. Nechápavo pozerá na kamarátku, ktorá sa vydáva čisto z rozumu a divák v tom môže vidieť paralelu s koncentračným táborom, lenže v tomto prípade dobrovoľne zvoleným. Nielen o povojnovej spoločenskej atmosfére vypovedá tento film, nájsť spomenuté základné životné potreby je rovnako ťažké aj dnes, iba sa zmenili podmienky. Ale chlapi chcú napríklad stále to isté. (06.12.2013)