Černobyl

Je možné, že prostě jen nesdílím všeobecný vkus, ale nemůžu se zbavit dojmu, že nadšení ze seriálu pochází převážně z událostí samotných, o nichž diváci vědí jen málo nebo nic a jsou jimi po právu šokováni. Katastrofa i její okolnosti byly dechberoucí a také zcela unikátní (díky Bohu), filmové dílo takové neshledávám. Jedná se o poměrně nezáživnou kombinaci dokumentárního a artového přístupu, která je vším možným, jen ne strhujícím seriálem. Ti, kdo v Čechách pro svůj věk neznají a nemohou znát atmosféru věčně zakouřených skleněných místností smrdících přes své kovové konstrukce azbestovými izolacemi, těchto odporně „moderních“ šperkovnic pokleslého „dělnického“ vkusu, trefně ozdobených figurkami svrchovaně povýšených tesilových papalášů, mohou být ohromeni paralýzou, kterou jejich smradlavá moc rozprostírala po všech okolo – ona se však, buďme poctiví, realisticky příliš neliší od paralýzy současnými vládci, neschopnými vedoucími, selektivními granty i masovými trendy – řeč je stále také o vědě, o výzkumu, ale ze svého zaměstnání zná nutnost bezradného rozhození rukou nad nemožností překlenout bahno vyžadovaného k něčemu konstruktivnímu mnoho lidí ze všech možných oborů, v nichž blokuje potřebný vývoj i následné dobré výsledky. Ve vědě to samozřejmě stojí asi zdaleka nejvíce lidských životů… A ani to nemusí být jaderná fyzika. Tady se ovšem hodí házet lidská pochybení na stranu ruskou proto, že je ruská, a jako výlučně ruská, resp. sovětská, je prodávat. A to už se dostáváme k další nesympatické charakteristice seriálu, kterou září do větších dálek než černobylský reaktor – politické agitce. Nepotrpím si na binární vidění světa a jsem naopak přesvědčena, že stojí za smutnou neakceschopností lidského rodu en bloc. Logicky proto nenacházím zalíbení ani v uměleckých dílech, která z něj vycházejí a do něj se zase vrací. Pro neznalé je seriál snad informativně přínosný, přesto jej nepovažuji za něco výjimečného, zajímavého nebo inovativního. Často to byla dokonce prachobyčejná nuda – jak už jsem psala v komentáři ke 4. dílu – snímků, které se snaží šokovat dětinsky, ba doslova přiblble přehnanými a přehnaně dlouhými sekvencemi tryzen, jako je půl hodina rádoby depresivních procházek mezi ke všemu svolnými vojáky následovaná dalšími půlhodinami plnými pokud možno co nejvíc trpícími postřílenými psy, jsem viděla hodně už jako dítě, kdy to byly válečné filmy ruské provenience. I tato stránka příliš očividně na efekt budovaných emocí odvrací divákovu pozornost od toho nejdůležitějšího: navzdory osudové lidské chybě a nesmyslnosti režimu, v němž k ní zrovna došlo (k obdobné lidské chybě došlo i ve Fukushimě, kde to na politiku svádět možné není), a která jistě poznamenala i následující řešení problému – jak se snaží seriál zobrazit v těch nejčernějších odstínech – došlo v prvních dnech k zásadnímu vyrovnání se se způsobeným problémem – a to tak solidnímu, že i díky němu je černobylská katastrofa následována minimálními dopady – patrně ale nejen díky němu. Lidí, kteří zemřeli prokazatelně ve spojení s černobylským výbuchem, je ve skutečnosti nečekaně málo. Kromě několika z těch, kdo byli přítomni v nejhorších místech v první dny po explozi (jiní z nich ale žili další desetiletí a zemřeli přirozenou smrtí), jde fakticky výhradně o obyvatele kyjevské oblasti, kteří konzumovali radioaktivní mléko. I ve filmu jsme viděli, jak byly tyto oblasti po radioaktivní kontaminaci sprejovány v obrovském měřítku tehdejšími drastickými pesticidy – aby na uvedených místech vše zaniklo a dlouho nic nerostlo – ony rakoviny štítné žlázy, které jsou z těchto oblastí doloženy prokazatelně právě v souvislostí s černobylskou havárií, mohou být stejně tak dobře důsledkem konzumace potravin otrávených nikoli radioaktivitou, ale těmito chemickými prostředky – to se samozřejmě nikdy nezjišťovalo. Lidé se do svých domovů v Pripjatské oblasti vrátili, žijí dlouhodobě v pásmech, kde by měli být podle převládajících dogmat o radioaktivitě už dávno mrtví a silně nemocní – podle týchž by měl být počet obětí v širším regionu trpících postiženími a dalšími negativními důsledky mnohonásobně vyšší. Není tomu tak. Jestli o něčem černobylská tragédie vypovídá, pak právě o tom, že naše povědomí o dlouhodobém působení určité výše radioaktivity různým způsobem na člověka (je například velký rozdíl mezi stykem s kontaminovaným materiálem a pouhým pohybem v zamořeném prostředí) je zatím realtivně malé a panuje v něm zřejmě nejedno mylné přesvědčení – experimentálně to pochopitelně vyzkoušeno in vivo nikdy nebylo ;) Že jsou limity nastaveny špatně a dlouhodobé působení má jinou dynamiku, než byť krátké vystavení vysoké ionizaci například přímo při výbuchu nebo při kontaktním přenosu. Tím se ovšem protisovětská propaganda, stejně ubohá jako ta ruská protiamerická, již nezabývá – a tím bohužel brání výzkumům v dané oblasti. Což opravdu není nic nového. Hlavní v díle tak vlastně zůstává nevyřečeno. Navíc jistě netřeba zdůrazňovat, že A. Dyatlov, přes všechno pochybení, na němž z hlediska své funkce zákonitě participuje, byl z velké části obětí klasické potřeby konkrétního viníka běžné v podobných případech (série špatných rozhodnutí o provedení testů ve špatný čas na špatném reaktoru pocházela od různých vyšších funkcionářů, konkrétních jedinců, kteří byli natolik vzdáleni od samotného dění v elektrárně, aby o problému něco věděli, a zejména, aby jim na problému skutečně záleželo – přesně tak, jako se to v malém opakuje nejednou v mnoha podnicích a firmách bez ohledu na zemi původu i obor, kdy záměrem není výsledek jako takový, ale osobní profit (peníze, dovolená, povýšení, vlastní klid apod.), který dotyční nad reálie nadsazují. V Čechách s tím máme veliké zkušenosti, nejde o nic komunistického ani o nic výhradně ruského. Vzbudit diskuzi na téma skutečného vlivu dlouhodobého působení menších dávek radiace by bylo přínosnější, zajímavější a funkčnější, než vystavět film jako odsudek nefunkčního historického politického systému. Za pozitivní tedy nakonec považuji to, že dosud žádný šílenec nazačal seriál využívat v protijaderných agitkách, sic se něco takového dá asi v jisté míře očekávat. (05.06.2019) (méně) (více)