Poslední štace

Poslední štace představuje v rámci němé kinematografie ojedinělý případ civilního herectví, které by člověk od Emila Janningse vpravdě nečekal. Nicméně zapadá to do formátu velmi komorního sociálního příběhu, který hodně bojuje o divákovu pozornost, protože se soustředí především na duševní pochody ústřední postavy. To vše však ustupuje do pozadí ve prospěch formální stránky filmu. Skoro by se chtělo říct, že pokud by se z filmů této éry dochovala jen Poslední štace, Muž s kinoaparátem a Křižník Potěmkin, nebyl by třeba pro vývoj filmového média žádný další snímek. Murnau je tu zcela utržený ze řetězu - nápaditě experimentuje s různými typy záběru, s různými typy hledisek (přičemž zahlédneme i předchůdce steadycamového záběru), s rozličnými typy víceexpozic, které propůjčují prostředí fantaskní rozměr (ano, fantastická opilecká scéna), se skutečně geniální prací s oddělením popředí a pozadí (model vlaku, který projíždí nad městem), se segmentací obrazu (snímání skrze rozdělenou dveřní výplň) a pomocí poskočného střihu zvládne napodobit i průlet okenní tabulkou, k němuž se dnes využívá virtuální kamera. Ten happy-end nemám Murnauovi za zlé - je uvozen tak ironicky, že je jasně patrné, jak se k němu stavěl. Viděno s živou hudbou hranou na staré CASIO, která tomu dodala úplně nový rozměr. (10.08.2018)

Dráma o degradovaní ľudskej dôstojnosti. Osobne si ale myslím, prečo ten starý pánko už dávno nesedí doma v pokoji na dôchodku - alebo žeby niečo také vtedy neexistovalo? Verím, že áno. Snímok je formálne bezchybný. Režisér dokázal svojím majstrovským vizuálnym cítením dať aj tak jednoduchému príbehu ( s úsmevným, ale nedôveryhodným koncom ) razantnosť a jedinečnosť. Na dokonalých 5* to z môjho pohľadu síce nieje, ale Murnau opäť potvrdil, že nedokázal natočiť zlý, alebo zbytočný film. (26.01.2011)

Říci o tomto filmu, že je geniální, je žalostně málo a ani trochu to nevypovídá o jeho unikátních kvalitách. Nadčasová sociální balada je propracována do nejmenšího detailu a dokàže diváka několikrát dojmout. Jen si tak říkám, jestli příchod zvukové filmu něco nepokazil. Tento snímek se obejde dokonce i bez mezititulků, přesto je nejen naprosto srozumitelný, ale má i ohromující emocionální náboj. Obrovitánskou zásluhu na tom má fascinující představitel hlavní role. Jannigs hraje tím nejcivilnějším možným způsobem, přesto dosahuje nebývalé stozumitelnosti všeho svého konání. Celý příběh je skvěle napsán. Když začal epilog, byla jsem malinko roztrpčena nad takovým koncem, ale ta sladká pomstička vlastně k filmu patří, stejně jako odpalování těch nejtlustších doutníků na pánských toaletách. Režijní bravuru Murnaua bych mohla vychválit v několika obsáhlých odstavcích, ale zkonstatuji jen, že jeho režijní nápady jsou mimořádné a posunují film o notný kus před jeho vrstevníky, nebýt technických překážek, snadno bych se dala obalamutit, že tento film byl natočen minulý týden. Nemalou zásluhu na tom nese i vymazlená kamera, která nejen že poprvé sklouzla ze stativu, ale její šéf se nebál jít v experimentech ještě dál. A díky tomu všemu vznikl nejdokonalejší film německé kinematografie. (06.10.2019)

Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce. (23.05.2008)

Raz si hore, raz zas dole, presne toto akoby bolo posolstvo tohto filmu. Film má geniálnu kameru s mnohými prvkami, ktoré ma milo prekvapili. Na začiatku tiež človek z toho zistí ducha doby a hlavne dej mu ukáže taký ten raný kapitalizmus alebo možno skôr ten jednoduchší, kde proste tie sociálnejšie filmy mali živnú pôdu rozobrať jeho nedostatky. Dej nie je veľmi pestrý, je dosť jednoduchý, ale zas je to Nemecko, čiže napriek tomu, že v USA ani nie za 10 rokov od tohto diela už boli bežné celkom záživné ľudskou rečou ozvučené filmy, tak tu si myslím sme niekde akoby ešte o 10 rokov späť od vtedajších filmov v USA. Záver je ozaj taký s nadhľadom a celkovo k záveru je to podľa mňa ja vtipné. Mňa to upútalo viac než jeho Upír Nosferatu. (28.03.2015)