Upír Nosferatu

Klasický filmový horor předkládá divákovi šerosvitný příběh z pera B.Stokera, byť Murnau nezískal práva na knihu, a tak musel pozměnit jména i lokace. V roce 1925 měly být všechny kopie filmu zničeny, jelikož vdova po Stokerovi podala na filmaře žalobu a soud vyhrála. Jak se zdá, některé kopie krutému osudu unikly... Atmosferický příběh plný šílených postav, stromů, neklidně se klátících ve větru, temných stínů, tajemných mraků, transylvánských hor se zříceninou hradu a krys roznášejících mor všude, kam Nosferatu vkročí. Paralelní děj, kukátkové záběry a dopisy, zápisky, knihy, listiny. Zatímco šílený majitel realitní kanceláře chytá ve vězení mouchy a čeká na Mistra, pavouk nad ním hbitě omotává svoji oběť. A vědci? Ti pozorují masožravou rostlinu a polypa, kteří jim připomínají upíra... Ač jsem viděl film několikrát, teprve nyní jsem si všiml podrobněji scény: lékaři s pomocníky se sklánějí nad mrtvým kapitánem a současně zkoumají lodní deník. V jistých momentech kopírují známý obraz Anatomie dr. Tulpa od Rembrandta. Rozličných symbolů lze ve filmu najít více, mě osobně potěšilo, že i po několikerém zhlédnutí je stále co objevovat. Mé první setkání s králem upírů se odehrálo kdysi...v kině. Ale musím uznat, že působivý je i na menším ,,plátně". Fascinující. (23.11.2017)

Jedinečnost slavného trojlístku „Caligari, Nosferatu a Vampyr“ spočívá mimo jiné v tom, jak nápadně se liší – první je expresionistický, druhý mýtotvorný a třetí impresionistický. Kabinet doktora Caligariho klade reálné dějové prvky do rámce pohybů nemocné, blouznivé a démonické duše (expresionistický zevnějšek odpovídá duši), zatímco Upír Nosferatu na to jde obráceně a divné postavy zasazuje do reálných exteriérů měšťanské společnosti. Vampyr od Dreyera stojí někde mezi a snovostí odpovídá francouzskému impresionismu 20. let 20. století. ____ Abych se přiznal, Nosferatu se mi líbil ze všech tří asi nejvíce. Možná za jeho kvalitami nevězí jen zvláštní dvojakost počátků kinematografie, současně tak naivních a podmanivých, jako spíš nepřítomnost postmoderny - příběhy z první poloviny 20. století nerelativizují, nezpochybňují, ani přehnaně nehloubají. Naopak vycházejí z pohádek a z legend a opětovně se k nim v závěru navracejí. A i to je důvodem jejich estetické panenskosti. (02.12.2008)

Předně musím říct, že vidět Upíra Nosferatu v brněnské Scale s naprosto úžasným hudebním doprovodem Ensemble Marijan byl velký zážitek a závidím Brňákům, že u nich studentský projekt kinẽma musica vznikl a že se mu daří. Co se filmu týče, jistě, je to z dnešního pohledu spíše zábavný snímek, obzvlášť pokud jde třeba o herectví Gustava Von Wangenheima, nicméně má i momenty, ve kterých jde veškerá legrace stranou. Tak třeba Orlokovo vyvražďování lodní posádky, to je přímo ukázkový horor, a závěr se stínem sápajícím se po dveřích a chvíli nato i po srdci krásné Ellen zrovna tak. (26.10.2016)

Občas už je člověk přesycen těmi nejrůznějšími variacemi na život hraběte Draculy. A možná proto je lepší, vrátit se na začátek, přesněji řečeno osmdesát pět let zpátky. Vidět, jak to všechno začalo. Beze slov (protože Dracula žádná slova ani nepotřebuje), jen s nepříjemně zneklidňující hudbou. Max Schreck nehraje Draculu (či Nosferata, jméno tady opravdu není důležité). On jím přímo je. Zapomeňtě na přitažlivého Garyho Oldmana z verze od Coppoly. Zapomeňte na Bélu Lugosiho. Tohle je Dracula ve své animální podobě, šílený a hrůzu nahánějící. A to vlastně platí pro celý film. Jedinečné zpracování, stíny a strach. A můj nejmilejší němý film. (15.07.2007)

Nejukecanější němý film co znám. Jestli na tomhle filmu nemám něco rád, je to právě poměr obraz vs. psaný text. Jakkoli je obrazové zpracování poutavé, mám pocit, že je mnohdy jen koloraturou. Text často funguje jako hlavní hybatel (někdy i rušitel) děje a režisér na něj klade velký důraz. Je to sice logické, v mantinelech němého filmu pochopitelné, ale z filmového hlediska to u mě moc nefunguje. (06.07.2006)