Režie:
Friedrich Wilhelm MurnauScénář:
Henrik GaleenVOD (1)
Obsahy(1)
Mladý úředník realitní kanceláře Hutter (Gustav von Wangenheim) je vyslán do karpatských hor k hraběti Orlokovi (Max Schreck), aby s ním uzavřel smlouvu o koupi nemovitosti. Po strastiplné cestě jej uvítá hrabě na svém hradu. S příchodem první noci však Hutter zjišťuje krutou pravdu, hrabě Orlok je totiž upír. Friedrichu Wilhelmu Murnauovi se nepodařilo získat práva na zfilmování románu Brama Stokera "Dracula" a tak pozměnil jména osob a dějiště příběhu zasadil do fiktivního městečka Wismar. Zajímavostí také je, že Murnau natáčel scény z Orlokova hradu na slovenském Oravském zámku. (caligari)
(více)Videa (1)
Recenze (564)
Stručne povedané - super film - na svoju dobu určite a možno aj na dnešnú. Mnohé scény sú fakt desivé a dokážem si živo predstaviť ako sa pri tom museli ľudia báť. Max Schreck je úžasný, tak ako i kamera, prostredie, kulisy a na tú dobu úžasné efekty. Ja som to videl v zvláštnej verzii s prológom Davida Carradina a s otrasnou metal/rock/gothic hudbou. Dosť to pokazilo dojem (Carradine ani nie, hlavne tá hnusná hudba, tam sa proste hodí iba ak tak orchester), ale aj tak odhliadnuc od hudby je to stále 100%. A narodil sa horor ... ()
No nevím. Jedno z mých nejrozporuplnějších hodnocení. Vytknout by se dala spousta věcí, např. občasné nelogičnosti, spousta zbytečně nesympatických a ošklivých herců (což je nejspíše v souladu s principy expresionismu, ale asi nemám dostatečně avantgardní choutky, abych to plně docenil), poslední půlhodina (které celkem viditelně dochází dech a záběry z města či lodě se nedají s Orlokovým hradem srovnat), s tím související scénář, jenž chce být možná až příliš epický a vysílá Drákulu, pardon, Nosferata do světa, což místy dost podrývá atmosféru (viz. scéna, kdy si sám nese svoji rakev), atd atd... Jenže! So wie so se jedná o špičkový horor, který je skutečně velmi děsivý i dnes, Schreck je neskutečný, kamerové filtry a atmosférické záběry jen prohlubují požitek z filmu. I přes řadu subjektivních nedostatků tedy nemohu nedat za pět, přestože čisté svědomí ohledně toho tedy nemám... :) ()
Předně musím říct, že vidět Upíra Nosferatu v brněnské Scale s naprosto úžasným hudebním doprovodem Ensemble Marijan byl velký zážitek a závidím Brňákům, že u nich studentský projekt kinẽma musica vznikl a že se mu daří. Co se filmu týče, jistě, je to z dnešního pohledu spíše zábavný snímek, obzvlášť pokud jde třeba o herectví Gustava Von Wangenheima, nicméně má i momenty, ve kterých jde veškerá legrace stranou. Tak třeba Orlokovo vyvražďování lodní posádky, to je přímo ukázkový horor, a závěr se stínem sápajícím se po dveřích a chvíli nato i po srdci krásné Ellen zrovna tak. ()
Nejukecanější němý film co znám. Jestli na tomhle filmu nemám něco rád, je to právě poměr obraz vs. psaný text. Jakkoli je obrazové zpracování poutavé, mám pocit, že je mnohdy jen koloraturou. Text často funguje jako hlavní hybatel (někdy i rušitel) děje a režisér na něj klade velký důraz. Je to sice logické, v mantinelech němého filmu pochopitelné, ale z filmového hlediska to u mě moc nefunguje. ()
Galerie (64)
Zajímavosti (55)
- Steven Jay Schneider film zařadil mezi 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete. (DivX)
- Útržky filmu môžete vidieť aj vo videoklipe Under Pressure od Queen. Skupina vo všeobecnosti rada zostrihávala nemé filmy do svojich klipov. (Theatis)
- Posledný záber, resp. záber hneď pred nadpisom „The End“, zachytáva Starý hrad (okres Žilina). (unagi)
Filmů s Drákulou v ústřední roli vzniklo dohromady přes 160. Ten dost možná nejlepší z nich přitom ani nesměl Drákulovo jméno použít. Friedrich Wilhem Murneau na adaptování Drákuly od Brama Stokera totiž nezvládl získat práva a tak musel změnit jména postav a lokací. Výsledný Upír Nosferatu se ovšem ve finále pořád příliš podobal Stokerovu Drákulovik, Stokerova vdova následně vyhrála soud a v roce 1925 tak měli být všechny kopie filmu zničeni. To se ovšem nakonec nestalo, protože kopií již tehdy existovalo příliš a díky tomu je možné se i po 100 letech radovat z jednoho z nejvýraznějších zástupců německého filmového expresionismu a především skutečně dost možná nejlepší adaptace příběhu o Drákulovi jako takového. Od premiéry sice uběhlo 100 let, atmosféra Upíra Nosferatu ovšem zůstává nesmrtelná. A to i přes fakt, že od doby němého filmu uběhl výrazný čas a především nároky dnešního hororového publika by nemohli být odlišnější. Upír Nosferatu je ovšem z dnešního pohledu nejen jeden z nejdůležitějších zástupců éry německého expresionismu, ale i právě zmíněné němé éry. Už i díky ikonickému výjevu, kdy se titulní upír vynořuje skrze stín a i skrze strhující ztvárnění Orloka Maxem Schreckem. Do úvahy musí být totiž zahrnut fakt, že nástup zvukového filmu přichází až v roce 1927 a herectví v němém filmu tak bylo sice v jednom ohledu možná snazší, v druhém ohledu ovšem též o poznání náročnější. Vše se muselo více zvládat přes emoce ve výrazech a Schreck dokázal i pod maskou dodat téhle verzi Drákuly něco jako duši. A děs šel z titulního upíra i díky právě jeho podání. Příběh Drákuly je možná po všech těch variacích tak trochu ohraný a z dnešního pohledu už nepůsobí dvakrát lákavě (chystaná předělávka Nosferatu v režii Roberta Eggerse si ovšem nejspíš svou existenci opodstatnit stejně dokáže), právě v Upírovi Nosferatu ovšem i přes tehdejší limity němého filmu dokázal Murneau odvyprávět stejně strhující příběh, jako Stokerova předloha. Atmosféra poté skutečně funguje i století po premiéře a to i přesto, že nejspíš nesplňuje nároky děsivosti pro dnešního průměrného hororového diváka. S odstupem času se ovšem musí Upír Nosferatu oceňovat ze zcela jiné stránky. Pro jeho neskutečně výtvarné kouzlo, kreativními záběry a především právě zmíněnou atmosférou. Přitom všem dokáže Upír Nosferatu u diváka vzbudit emoce, ať už různými vizuálními výjevy či právě schopnosti převést Stokerův příběh do tak působivé podoby. Právě k německému expresionismu, který se vyznačoval zobrazováním vhledu do duše člověka i depresivními výjevy Upír Nosferatu seděl ideálně . Oproti typickému natáčení v interiérech se Upír Nosferatu rozjelo natáčení ve výpravných exteriérech (točilo se nejen v Německu, ale i na Slovensku), onen pocit nepříjemnosti a a podivných výjevů spojených i s odpudivou titulní postavou ovšem německému expresionismu zcela odpovídá a není se čemu divit, že společně s Kabinetem doktora Caligariho a Metropolis jde zřejmě o nejvýraznějšího zástupce právě německého filmového expresionismu. Díky oné působivé atmosféře a kouzelným (i mrazivým) obrazům dokáže Upír Nosferatu z dnešního pohledu působit jako film, o kterém se už tehdy muselo diskutovat jako o filmu, který ještě dlouho zůstane v povědomí a bude jednou výrazně uznáván i přes nezastavitelný vývoj doby. Nastavil jistá klišé pro upírské filmy, částečně dokázala reagovat na válku, nějak pracovat s tématem možného konce světa a především být čirou ukázkou filmařského umění, především v oblasti tehdejších možností. I díky tomu se na něm zub času nepodepsal tak brutálně a dodnes to velké kouzlo prostě má. Nároky na horory se pochopitelně od roku 1922 razantně změnili a pro spousty lidí může být zásadní problém už fakt, že jde oficiálně film starý přes 100 let, v rámci atmosféry jich ovšem Upír Nosferatu dodnes většinu (dost možná i víc než většinu) strčí do kapsy. Upír Nosferatu je navíc bezpochyby jedním z otců zakladatelů hororového žánru, na kterého se nadále sem tam občas odkazuje. Naprosto zaslouženě! () (méně) (více)