Upír Nosferatu

Bezesporu se jedná o nejlepší filmové ztvárnění tohohle Transylvánského degustátora červené tekutiny. Herectví a charisma Max(e) Schreck(a) dávají tomuhle snímku naprosto jiný rozměr. Horší už je to se zvukovou stránkou filmu, která pro mě byla spíš rušivým elementem. V patřičných chvílích sice hudba dokázala vyšpónovat napětí a atmosféru o level výš, ale po zbytek času mě spíš neskutečně iritovala. Ač nerad - jedna hvězda musí jít dolů. (26.01.2018)

Dnes již rozhodně filmový pravěk nenabízel jen padajícího a všude překážejícího Chaplina, ale naštěstí i výborně a naprosto jedinečným způsobem pojatou děsuplnou legendu o karpatském hraběti, který zde byl jemně přejmenován. Hold copyright fungoval již v těchto "pradávných" dobách filmu. Celkové úsilí i silné herecké výkony je ovšem potřeba náležitě ocenit. I hudební doprovod je velmi zdařilí. Prostě již v těchto dobách bylo jasné, co chtějí lidé na plátnech zobrazovat. Zábavu i strach. (14.01.2013)

Niektoré filmy si svoje čaro uchovajú naveky. Na svoju dobu majstrovsky odvedená práca. Z pohľadu dnešného diváka možno trocha naivne zahrané, no stále to strčí do vrecka väčšinu súčasnej žánrovej produkcie. Čo sa týka romantickej linky, to sa už ani nevidí, že by si dvaja takto prejavovali lásku. A tá hudba bola nadpozemská. Síce nie tak dychberúca ako v prípade Panny Orleánskej, no nemalo to k tomu ďaleko. Silný nadpriemer. 85/100 (17.12.2019)

Jedinečnost slavného trojlístku „Caligari, Nosferatu a Vampyr“ spočívá mimo jiné v tom, jak nápadně se liší – první je expresionistický, druhý mýtotvorný a třetí impresionistický. Kabinet doktora Caligariho klade reálné dějové prvky do rámce pohybů nemocné, blouznivé a démonické duše (expresionistický zevnějšek odpovídá duši), zatímco Upír Nosferatu na to jde obráceně a divné postavy zasazuje do reálných exteriérů měšťanské společnosti. Vampyr od Dreyera stojí někde mezi a snovostí odpovídá francouzskému impresionismu 20. let 20. století. ____ Abych se přiznal, Nosferatu se mi líbil ze všech tří asi nejvíce. Možná za jeho kvalitami nevězí jen zvláštní dvojakost počátků kinematografie, současně tak naivních a podmanivých, jako spíš nepřítomnost postmoderny - příběhy z první poloviny 20. století nerelativizují, nezpochybňují, ani přehnaně nehloubají. Naopak vycházejí z pohádek a z legend a opětovně se k nim v závěru navracejí. A i to je důvodem jejich estetické panenskosti. (02.12.2008)

Klasika, která si určitě zaslouží ocenit. Film se může pochlubit spoustou skvělých scén a nápadů a je jasné, že ve své době to musela být prostě bomba. Dnešního diváka to už ale z pochopitelných důvodů nejspíš ze židle nenadzvedne. Asi se zkrátka po všech těch přímočarých (a nesporně mnohdy velmi špatných) hororech nedokáži vžít do hororu tohoto charakteru. Částečný vliv na to bude mít určitě i moje velké očekávání. Tak jako tak Nosferatu stále stojí za pozornost. (19.10.2006)