Upír Nosferatu

V roku 1922, sa nemecký filmár a režisér Friedrich Wilhelm Murnau rozhodol, že natočí filmovú adaptáciu slávneho románu "Dracula", ktorý v roku 1897 napísal írsky spisovateľ Bram Stoker. Aj keď nezískal autorské práva na toto literárne dielo, podarilo sa mu vyprodukovať absolútnu horrorovú klasiku, ktorú pozná každý obdivovateľ tohto filmového žánru. Pán Murnau natočil legendárny, kultový, jedinečný snímok "Nosferatu, eine Symphonie des Grauens" (Nosferatu, symfónia hrôzy). Čiernobiely, nemý titul, ktorý ešte aj teraz takmer po sto rokoch od svojho vzniku desí a fascinuje horrorových gurmánov. To čo predviedol Max Schreck v hlavnej úlohe je vskutku dychberúca vampírska sympfónia hrôzy. ***** (03.03.2021)

Friedrich Wilhelm Murnau film natočil podle slavného Stokerova románu Dracula, jenže byl nucen kvůli neshodám s autorskými právy změnit název i jména postav. Snímku nechybí žádný z prvků, tvořících dodnes pilíře tohoto žánru. Atmosféra je vytvářena mistrně budovaným napětím, neobvyklými záběry, zejména z žabí perspektivy, hrou světel a stínů a výtečným hereckým výkonem démonického Maxe Schrecka v titulní roli. Upír Nosferatu svým způsobem porušuje některé z pravidel expresionismu, především hojné užívání exteriérů, neboť již od Cabinetu doktora Caligariho byly jedním ze znaků tohoto směru bizarní interiéry. (23.04.2002)

75% - Upřímně řečeno, tak vysoké hodnocení dávám pouze za význam tohoto filmu v dějinách kinematografie. Co se týče mého zážitku, taková sláva to není... Filmu se nedařilo udržovat mě v napětí, což je u tohoto žánru asi zásadní problém. Příčinu mé slabé emocionální odezvy vidím především v nesmyslném zacházení s jinak dobrým hudebním materiálem. Uprostřed filmu jsem měl pocit, že hudba, jež dohrála do konce byla puštěna znovu od začátku gramodesky, bez ohledu na děj... Rád bych mluvil o něčem jiném, než o hudbě, ale u horroru hraje hudba příliš zásadní roli na to, abych mohl spekulovat o tom, jaké by to bylo, kdyby bylo více Maxe Schrecka, a méně přehrávaných výlevů Harkerovy ženy. Kde mám obavy, že to hudba zazdila, nemohu dále pokračovat podmiňovacím způsobem. (01.07.2006)

Druhý film z němé éry a zase tam někdo někomu cucá prst. Rozdíl je v tom, že tento snímek Vatikán doporučuje. Epochální v nejednom ohledu: Když si Nosferatu nese svou rakvičku z lodi až do domu, dochází mi, odkud mají autoři Toma a Jeryho své řemeslo. Pokud jde o samotný příběh (dále spoilery), musím dát za pravdu vypravěči, že v oné historii velkého umírání je mnoho nejasností. Jisté je, že Hutter po souši, Orlok po moři současně přispěchali z Orlokova zámku do Wisborgu. Nezdá se však, že by s touto pozoruhodnou podvojmostí korespondovala jiná podvojmost: město má svou nákazu, Hutterova žena svého upíra. Proč tam vlastně přijel? Zakousnout se do toho krásného hrdla a umřít. Velkou předností oproti jiným drákulovským adaptacím je už to, že se tu nežvaní (a nezpívá!). Nutno vidět znovu. (05.03.2012)

„Chce to jen trochu námahy, kapku potu a možná…malinko krve.“ Nikdy jsem nebyl zrovna fanouškem hororů (jako spíš jejich parodií), ale přesto bych od „klasiky“ žánru čekal podstatně víc. Triky a masky byly sice výborné (stejně jako ty stylové odbíjející hodiny s kostrou), ale atmosféra filmu mě nijak zvlášť nestrhla. Nepomohly tomu ani/hlavně postavy (snad s výjimkou záškodníka Knocka); úchylné výrazy hlavního namyšleného hrdiny (a soudě dle „uklidňujícího“ dopisu i řádně dementního), stejně tak ta jeho věčně nervózní nána („Proč jsi zabil ty krásné květiny?“), která bez něho nebyla schopná chvíli vydržet, ani k jednomu jsem necítil sympatie (spíš přesný naopak). Což je potom zvláště směrem k závěru filmu problém, když se o ně ani trochu nebojíte a je vám vlastně tak nějak jedno, jak moc Nosferatu řádí, snad mu i ze stále více převažující apatie k ději a jisté zlomyslné škodolibosti přejete úspěch (samotný konec mě tím pádem nechal ledově chladným). Takže na rozdíl od výborného Východu slunce půjdu u dřívějšího Murnauova díla s hodnocením podstatně níž, a to na až na chabý průměr. (02.06.2015)