Det regnar på vår kärlek
It Rains on Our Love
Prší nám na lásku
Režie:
Ingmar BergmanHudba:
Erland von KochHrají:
Barbro Kollberg, Birger Malmsten, Gösta Cederlund, Ludde Gentzel, Douglas Håge, Hjördis Petterson, Benkt-Åke Benktsson, Sture Ericson, Ulf Johanson (více)Obsahy(1)
David je čerstvě propuštěný vězeň a Maggii ujel vlak domu. Po krátkém seznámení na nádraží a společně strávené noci, se oba „ubytují“ ve zdánlivě opuštěné chatce v zahrádkářské kolonii. Majitel nabídne Davidovi odkup chatky a oběma se tak konečně naskytne možnost žít normálně. Kola osudu ovšem odhalí ještě nejednu pravdu (Maggi je těhotná s jiným mužem, kolonie se bude rušit atd.). Mladí lidé musí nakonec svůj přístup k životu obhájit před až groteskně upjatým soudem. (Ferguson)
(více)Recenze (20)
David po zjištění, že Maggi je v jiném stavu, a není to s ním, rozhořčí se, uteče ven, sbalí se do polohy plodu a začne uvažovat jinak. To je Bergman, a to lze nalézt i v jeho dalších již formálně dokonalých raných filmech. Vrátit se ke "starému Bergmanovi", tedy co do časové vzdálenosti, nenapadlo všem mě samotného. Na youtube jsem našel podcast Marka Pocestného, který tyto filmy reflektuje. V první části objasňuje svůj názor na kinematografii obecně, kterou je lépe přeskočit. Kinematografii 21. století (především tu menšinovou) nezná a jeho tvrzení, že zná "ty hlavní věci z Evropy a Ameriky", je neprůkazné. Jeho oblíbení režiséři jsou kromě Bergmana, Buňuel, Fellini, Kurosawa, Tarkovskij a Kubrik - jsou to sice slavná jména, ale nijak nejdou dohromady (na objasnění tu není místo). Filmy podle něj stárnou, rychleji než literatura. To je pravda, stárnou co do hereckých provedení, dialogů a režisérské naivity (ze stejného důvodu stárnou i zbrusu nové filmy). Pokud je myšlenka dostatečně nosná a její obrazové ztvárnění adekvátní, můžeme ostatní nedostatky opominout (včetně filmů němých či v šedém klínu - na Chaplinova Kida se se zalíbením bude dívat každý bez věkového či dobového omezení). Když se autor (konečně) dostane k věci, stuace se rázem mění. Pocestný oprávněně diskvalifikuje Bergmana jako filosofa, ale obdivuje ho jako umělce zobrazujícího život s jeho "manio-depresivními cykly (označuje je sice jako samsarické, bez ohledu na to, že tento termín je obsazen "stěhováním lidské esence - třeba duše - podle karmanového zákona", které se liší frekvencí, amplitudou a nepravidelností. Bezpečně poznává, že Bergman nezná či neuznává jiný dospělý život, než život v páru, a to přes všechna protivenství, která z toho vyplývají. Pocestný to komentuje na příkladu vedlejší role tohoto filmu (Ludde Gentzel, majitel nemovitosti a koček, které neúspěšně zastupují jeho zaniklou rodinu). Nyní přichází na scénu Schoppehauer (mohl by to být i sám Buddha), který ukazuje, kudy z bludného kruhu radostí a strastí. ()
Na lásku začnú padať kvapky smútku okolia vždy, akonáhle okolie zistí, že konkrétna láska je úprimná a krásna z pohľadu oboch partnerov. Okolie to cíti a závidí. Snaží sa preto mstiť a zároveň navonok poskytovanú milosť dvom krehučko dojímavým a ľúbiacim sa hrdličkám využiť v svoj prospech. Najmä ak hrdličky nevedia veľa o svete dravosti, akčnosti a zneužitia kohokoľvek vo svoj osobný prospech. A keď nie prospech, tak aspoň treba dať chudákom zaľúbencom najavo, že sú a vždy budú len totálne nuly a otroci. Pokiaľ sa teda nevzchopia a následne nezaradia do pravidiel agresívneho presadzovania sa. Tak koná prenajímateľ chatky, majiteľ kvetinárstva, jeho manželka, kňaz, policajti. Tak koná väčšina spoločnosti už tisícky rokov. Vyzerá to tak, že jedinú pomoc môže pár dostať od zlodejov, ktorí vždy idú pod cenu a chudobným teda vždy vhod. Pomôcť tiež môžu ešte ľudia, ktorí ostali ľuďmi a nestali sa z nich len zombíkmi idúcimi po prachoch, ojebávačkách a pokorení tých druhých. Režisér Ingmar Bergman všetko toto zabalil do jednoduchého, no pôsobivého príbehu. ()
Na rozdíl od starších vyzrálejších snímků je celý příběh laděný poeticky s velmi optimistickým laděním. Sice se tu a tam čas od času zablýská, ale po chvíli se zase vyčasí. I když jsou věrně vykresleny vztahy, dílo se dá označit jako sociální drama. Obvinění jedince přechází na celou společnost. I zde je patrné, že Bergman měl skvělé oko, scény jsou promyšlené, impozantně nasvícené. ()
Po "vážnom" scenári ku Štvanici sa Bergman ako debutant prezentoval sociálnou rozprávkou, ktorej síce nechýbajú temné tóny a kritika spoločnosti a ľudskej povahy všeobecne, ale nakoniec by film celkom hladko zapadol do programu Štedrého dňa, pretože láska prekoná všetky prekážky, chalan sa poučí z nespravodlivosti na svete a na súd dorazí samotný...no ale to nechajme tak. Preto aj jednoduché prirovnanie života k premenlivému počasiu, explicitne vyjadrené samotným názvom, v takto ladenom diele nie je tak ľahko napadnuteľné. 70% ()
Poněkud odlišný a dle mého názoru neprávem opomíjený film Ingmara Bergmana je poetickým podobenstvím o věčném boji jednotlivců s byrokratickou, závistivou a utlačující společností, jež ke všemu a na všechny nahlíží jen optikou vidiny materialistického bohatství a vlastního profitu. Snímek se od režisérových pozdějších, dosti těžkých duchovních náloží liší zejména svou lehkostí a optimistickým laděním. Příběh je to doslova dělaný do vánoční atmosféry, jak napoví již vypravěč v úvodním okénku, leč sociální hodnota (v historické paralele k formující se neorealistické metodě) mu přidává na univerzálnosti. Romantická dvojice - napravený kriminálník David a půvabná Maggii - se dají dohromady s nádhernou samozřejmostí a i přes všechny životní strasti se společně brodí sdílenými děsy (nezdařené těhotenství, soud) za vyhlídkami lepších dnů. Zůstávám v radostném přesvědčení, že Prší nám na lásku patří k nejvyzrálejším debutům v dějinách kinematografie. ()
Reklama