Ohlédnutí

Pokud bych měl porovnat Ohlédnutí s velmi podobně tématicky laděným a ve stejné době vzniknuvším Jirešovým Žertem, Žert by jednoznačně zvítězil. Dialogy v Ohlédnutí jsou vzhledem k civilnímu pojetí snímku příliš literárně-teatrální, herci pak - patrně i kvůli rozpačitému režijnímu vedení - nepříliš přesvědčiví. Zejména Jiřina Třebická, která má sice krásnou, oduševnělou a tragickou tvář, ale postavu jí vůbec nevěřím, i když i zde je z velké části vinen scénář, vyznívající navíc (opět na rozdíl od Žertu, dovolil bych si dodat) poněkud tezovitě. Petr Čepek je ale Petr Čepek. A také kompozice některých záběrů a asociativní střihy v několika momentech jsou velmi nápadité. (06.09.2007)

"Tak tohle je vítezství?"                                                                                                                                                                Petr Čepek byl přímo předurčen pro gaunery nebo později pro intelektuály. Zde se povedla zvláštní symbioza - gaunerský intelektuál. Film se ke mě dostal v době, kdy jsem vnímala nejvíc depresivní nápadu, tehdy mi byli oba hlavní hrdinové nesympatičtí, jejich jednání jsem nerozumněla. Dnes jsem filmy o soudruzích a kulacích, znárodňování a řešení starých křivd přesycena. Spíš než ústřední dvojice mne dostala postava Hodačové (Valerie Kaplanová) a jejího manžela. Po výborném filmu Hotel pro cizince se mi hodnotí těžko.                                                                                                               "Na tohle se přece nadá zapomenout. Na nic, vůbec na nic." (03.02.2015)

"Existuje vůbec něco, pro co by se dalo žít?" Do Františkova života (typická role pro Petra Čepka), muže s "poctivými a čistými oči", který neví co s životem, neboť jeho "duše se splasklá jak vypuštěný balon", vstoupila žena s "kantorským komplexem," aby ho naučila "trpělivosti a pokoře" . Jistou trpělivost musí mít s tímto Mášovým filmem i dnešní divák. Je totiž tematicky i dějově dosti rozkročený a ve svém důsledku i nesoudržný, neboť skáče ze současnosti do minulosti obou hlavních protagonistů. Ty minulé děje jsou na svou dobu líčeny velmi odvážně, neboť se film věnuje řadě tabuizovaných témat (chování partyzánů po 9. květnu, osud sovětských zajatců, procesy v 50 letech, násilná kolektivizace). Ale to  prolínání této smutné minulosti s mnohdy tvrdou realitou současnosti mi ne vždy úplně sedělo. Hlavně mi není asi jasné, co bylo hlavním Mášovým cílem. Zda poukázat právě na tu problematickou minulosti (což velmi oceňuji) nebo spíše na problematickou současnost. Film je vyprávěn retrospektivně, takže divák již z úvodu ví, že Olga ve své snaze přimět Františka k "pokání" a "naučit ho pokoře" uspěla. Nemá ale vlastně moc šanci poznat, jak se tahle změna ve Františkově chování projevila (viz jeho poněkud hrubé chování k Olze těsně před koncem filmu). Těžko taky říct, jak si vyložit její závěrečná slova věnovaná Františkovi: "Ahoj človíčku". Šlo ji skutečně jen o to, udělit Františkovi jistou "výchovnou lekci" nebo k němu chovala jisté romantické city? Samotnému vyústění (tj. Olžinu odjezdu někam pryč) jsem v tomto směru moc nerozuměl. (22.06.2022)

Muž leží na posteli. Muž si sedá na postel. Muž vstává, bere do rukou knihu Ohlédnutí. Po chvíli znovu usedá a knihu odkládá. Masochistická devadesátiminutovka může započít… ne, jak se záhy ukázalo, nebude to jeden z těch filmů, kde hlavní hrdina pět minut kouká do kamery, aby následně deset minut korzoval podzimně „naladěným“ parkem. Formálně zajímavě uchopený snímek se ohlíží za dobou dávno minulo, bohužel stále bolestně aktuální. Jedna časová linie ukazuje hrůzou sužovaný národ během nacistické okupace, paralelně s ní sledujeme prostřihy na počátky budování socialismu. V současnosti (60. léta?) se střetnou osudy dvou lidí, jež předchozí události vnímali dvojí různou perspektivou. Dobrý dojem z hereckých výkonů Čepka a Třebické kazí příliš strojené dialogy. Nevěřím, že by takhle bez předchozí přípravy někdy mluvil nějaký, jakkoliv vzdělaný, člověk. A potom ten konec – společně s hnusným počasím venku zaručená depka. I přes nepopiratelné kvality nemohu hodnotit lépe. Měl jsem si pustit něco veselejšího. 70% (28.05.2008)

„Prosimtě…existuje vůbec něco pro co by se dalo žít?“ – „Jak to mluvíš?“ – „Já to myslím vážně.“ Už úvodní skvělý monolog hlavního hrdiny mě hodně navnadil a celkově jsem byl se snímkem spokojený. I když nutno přiznat, že divácky to není zrovna jednoduchý film ke sledování, ať už stylem (a hlavně tempem vyprávění) či určitou nevyrovnaností (nejenom hlavního hrdiny a jeho nepříliš záživnými zkraty). Když ale dáte filmu šanci a nenecháte se odradit, dostanete silné, emocionální scény (nechybí i pár docela naturalisticky působících momentů), výživnou myšlenkovou potravu, vhodně poskládané střídání dob (válka, dění po Únoru, 60. léta), výtečné herecké výkony ústřední dvojice a sem tam i něco lehce (hořce) úsměvného. Samotnou kapitolou je pak velmi dobrý konec, i když se nemůžu ubránit dojmu, že se u něj tvůrci nemuseli bát trochu víc přitlačit na pilu. A po třetí zkušenosti s režisérem snad už můžu trochu objektivněji prohlásit, že Máša rozhodně má divákovi co říct, jen ten jeho způsob je někdy trochu těžkopádný. Za mě to budou slušné 4*. „Víš na co sem přišel? Že je to všechno za jedny prachy. Ať dělám, nebo nedělám. Tak co bych měl dělat. Já sedím a hledím. To je taky práce.“ (22.02.2015)