Démanty noci

Na první pohled jsou Démanty noci, mimo jiné dlouhometrážní režijní debut Jana Němce, zároveň adaptující povídku Arnošta Lustiga, protiválečným psychologickým dramatem o útěku dvou bezejmenných Židů před hrůzami nacismu a druhé světové války. Ovšem na pohled druhý jsou Démanty noci jak na české, tak dobové poměry neuvěřitelně nekonvenční, formálně atypický a až revoluční film nejen z hlediska stylu. Snímek totiž neustále osciluje mezi subjektivními a objektivními rovinami, realitou a snem, a jinými formami až introspektivních reminiscencí. K zhmotnění těchto rovin a dosažení následné změny percepce využívá různých střídání rovin časových prostřednictvím flashbacků, flashforwardů, variací, či paralel. Přičemž nositelem tohoto zhmotnění je především kamera pod taktovkou Miroslava Ondříčka a Jaroslava Kučery, jež útváří onen vizuálně pohlcující a imerzivní dojem nekonformity a fyzičnosti... Skrze tyto propriety se snímek pokouší pojmenovat stav, při němž se člověk ocitá v absolutním nebezpečí. Díky své bezprostřednosti a zdánlivé "emoční vyprázdněnosti" tak zásobuje diváka takřka identickými pocity a emocemi, které prožívají oba hlavní protagonisté – jmenovitě úzkost, únavu a strach. Ve výsledku tak Démanty noci tvoří naturalistický, špinavý, mimořádně silně fyzický a až nepříjemně málomluvný film, který je nadčasový nejen v rámci novovlnných filmů. (28.10.2022)

Co se uvědomění o válečných strastech, vlastní sebereflexi a hodnoty života týče, mnohem působivější než například různé zahraniční pseudodokumenty, které jsem měl možnost vidět ve škole ("Vlákna" apod.). Svižné, přímočaré, nezadrhávající se (určití lidé by řekli "zpátky ni krok", ale ty bych zrovna nerad citoval) vyprávění s výrazným zobrazením surrealismu, jaké v českém filmu nemá moc srovnání (až si musím nafackovat, že jsem ve školním referátu na tuzemskou působnost tohoto uměleckého směru na tento film zapomněl). Právě o na pevných základech stojící atmosféře se vyjádřím asi nejpochvalněji - ostatně aby ne, když jméno surrealismu již nějakou dobu skloňuji s velkou úctou a už od dětství na sobě pozoruji, že moje sny mají víceméně surrealistické rysy. Zdejší časté přechody ke vzpomínkám nemají výraznějších chyb a mě osobně nahrazují (někomu možná nedostačující) štíhlou dějovou linii. I to opakování stejných motivů (zimní radovánky, rodná hrouda, šalina...) má svou grácii právě v onom úvoděm zmíněném sypání si popela na hlavu, kdy nás líbá čarokrásná Nostalgie v momentu prožívání šeré přítomnosti. Němec mě při svém prvním sezení mile překvapil již zde opakovaně zdůrazňovanou technickou vyzrálostí, která také výrazně pomohla ke kladnému přijetí obsahu. Potěší i lehký odkaz na klasického Buňuelova "Andaluského psa", což jsem v naší kinematografii zaznamenal poprvé (a kdoví, jestli ne i naposledy). 90% (29.03.2011)

Asi jeden z nejlepších filmů, co jsem viděl. Česká šedesátá miluji, ale nyní opět žasnu, co všechno bylo tenkrát vytvořeno. Po Slavnosti a hostech druhý Němcův film, který znám (nepočítám Perličky na dně). Zajímavé je, že v obou případech jde o jakousi zábavnou štvanici na člověka, tak či onak spojenou s hostinou (ačkoli zábavné to není ani ve Slavnosti, tím méně tady). V obou případech je to samozřejmě úplně jiné. Pokud jde o Démanty, rád bych k nim něco chytrého podotkl, ale u tohoto filmu jsem schopen jen vyjádřit němý obdiv nad jeho působivostí. Zdaleka to není jen "odsudek zla", nýbrž neuvěřitelně působivý pohled zevnitř zoufalého úprku o život - žádné rozjímání, jen pud sebezáchovy, probleskující vzpomínky a drobná, leč děsivě fatální dilemata prchajícího - to vše ve zlé rychlosti a surově konkrétních reáliích. Výjmečně musím pochválit zde uvedený "oficiální text distributora", který precizně formuluje to, co bych rád řekl i sám, mít na to bystřejší mozek. Z těch několika komentářů, které jsem přečetl, je pro mne hodnotný posudek od Radek99, krásně to napsala amirgal.. Pokud jde o kritické komentáře, tak těm jsem ochoten ustoupit pouze v tom, že scéna slavících staříků snad nemusela být tak zdlouhavá. (Ale s tím by asi souhlasili i oba štvanci.) Výtky jako "rušivé flashbacky" nebo "nemohu se ztotožnit s hlavními postavami" musím odmítnout s tím, že ztotožňovat se se štvancem bych ani nechtěl a tento film prostě není o "sympatiích k hrdinovi", nýbrž je to přímý pohled jakéhosi člověka v roli štvané zvěře. A flashbacky rušící atmosféru? On ten kluk když zdrhá o život, tak prostě má ty "rušivé flashbacky" a Němec je zaznamenává - laskavý Pan Divák promine. Navíc nejsou samoúčelné. Jeden jednodušší příklad: Když se na silnici snaží vyskočit na auto, kamarád upadne a ten první se k němu vrátí - mohl sice sám naskočit, ale v tom zlomku vteřiny udělal prostě obrat - možná je to svědectví o jeho "charakteru", možná jen jeho uštvaný stereotypní mozek podcenil situaci a neeliminoval včas tento "zbytný" podnět - jisté je jen to, že jde o prvotní reakci a vteřina bohužel netrvá dlouho. Pak, když už jsou lapeni, se mu tato scéna vrátí - proč asi? Častější jsou ovšem záblesky vzpomínek, které vyskakují z podvědomí, a jež Němec "chytá" a využívá je dvojstraně: jednak jako místy až bezohledný doklad toho, co ve štvanci "běží", jednak ale i pro "svou potřebu", aby vyvolal v divákovi určité separátní dojmy - třeba mikroscéna dvou procházejících se mladých duchaplných fešáků v esesáckých uniformách. Zadrhávající se trojalternativní scéna se selkou snad zvláštního vysvětlení nepotřebuje. (24.03.2011)

Kto považuje za najznepokojúcejšie filmové výjavy Lynchove besy z Mazacej hlavy, Bergmanov snový začiatok Lesných jahôd alebo kafkovskú absurditu Juráčkových filmov, pravdepodobne nevidel Diamanty noci. Jan Němec je ukážkou nadčasovosti a nedostižnosti. Jdnoduchá premisa, útek z dvoch mladíkov z koncentračného tábora je podaný cez mrazivé statické zábery v kombinácií s nervy drásajúcou ručnou kamerou, dezorientujúci strih križujúci fyzický svet so svetom snov a spmienok. Fludiná snovosť naráža na tvrdý realizmus a naopak. Mĺkva a tajomná poetika budujú pocit nepreniknuteľnej, desivej halucinogénnosti. (21.03.2016)

Od prvej sekundy v nekompromisnom zbesilom filmovom pohybe. Hlavne uniknúť. Zo strnulosti väzenia, z odovzdanosti vonkajším okolnostiam. Ale čo robiť, keď únik neposkytuje istotu prístrešia, jedla a prítulnosti milovanej osoby? Prináša len prenasledovanie všetkého schopných a životom oklepaných dedov so škrekľavými povelmi a puškami v rukách. Pretože únik z nalinajkovanej koľaje neprináša porozumenie rady starších, ale len nenávisť mrzutých starcov. Neznášajú ak im nejakí fafrnkovia narušia zaužívané trasy. Takí si nezaslúžia prívetivé zaobchádzanie. Úzkostnú situáciu plnú únavného behu po skalistom povrchu, blatistom lese, dažďa a následne premočeného oblečenia pomôže prekonať únik do spomienok, predstáv a fantázií. Ten jediný dokáže prekonať aj smrť. Ako moment, okamih večného putovania oslobodených duší z vytrhnutých pút spoločenského nacizmu. (23.04.2015)