Démanty noci

Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. (19.08.2017)

Film má jeden nedostatek, který sráží 1*, a to v podobě neustálých a navíc opakujících se flashbacků, které postupně ztrácí svoji funkci a diváka spíše otravují a zdržují od napínavého útěku hlavních hrdinů. Přestože si více libuju ve snímcích, kde je více kladen důraz na příběh, postavy a dialogy než vizuál, v tomto případě mi přehození priorit vůbec nevadilo. Syrovost, atmosféra strachu, chuť beznaděje…soucítění s postavami trochu jiné, ale o to silnější. Když se prodírají lesem, divákovi se skoro chce nastavit si ruce před dotírajícími větvemi, aby ho nešlehaly od očí a tváří, při cestě přes kamení jakoby sám cítil jejich ostrost a při každém kroku dával pozor na vymknutí kotníku. Při sekvenci, kdy „honáci“ pronásledují „lovnou“ do kopce jsem měl potřebu obvinit režiséra z nehezké manipulace s divákem, ale po následném „pohoštění“ a „vypuštění“ jsem rychle změnil názor a pochopil význam slova hon, nebo chcete-li mučení. (26.10.2012)

Co se uvědomění o válečných strastech, vlastní sebereflexi a hodnoty života týče, mnohem působivější než například různé zahraniční pseudodokumenty, které jsem měl možnost vidět ve škole ("Vlákna" apod.). Svižné, přímočaré, nezadrhávající se (určití lidé by řekli "zpátky ni krok", ale ty bych zrovna nerad citoval) vyprávění s výrazným zobrazením surrealismu, jaké v českém filmu nemá moc srovnání (až si musím nafackovat, že jsem ve školním referátu na tuzemskou působnost tohoto uměleckého směru na tento film zapomněl). Právě o na pevných základech stojící atmosféře se vyjádřím asi nejpochvalněji - ostatně aby ne, když jméno surrealismu již nějakou dobu skloňuji s velkou úctou a už od dětství na sobě pozoruji, že moje sny mají víceméně surrealistické rysy. Zdejší časté přechody ke vzpomínkám nemají výraznějších chyb a mě osobně nahrazují (někomu možná nedostačující) štíhlou dějovou linii. I to opakování stejných motivů (zimní radovánky, rodná hrouda, šalina...) má svou grácii právě v onom úvoděm zmíněném sypání si popela na hlavu, kdy nás líbá čarokrásná Nostalgie v momentu prožívání šeré přítomnosti. Němec mě při svém prvním sezení mile překvapil již zde opakovaně zdůrazňovanou technickou vyzrálostí, která také výrazně pomohla ke kladnému přijetí obsahu. Potěší i lehký odkaz na klasického Buňuelova "Andaluského psa", což jsem v naší kinematografii zaznamenal poprvé (a kdoví, jestli ne i naposledy). 90% (29.03.2011)

Strhující film, který je dobré vidět vícekrát, protože až při dalších shlédnutích si jej člověk opravdu vychutná. Po mém soudu jedno z mála filmových děl, které se vyrovná literární předloze. Poněkud matoucí je slovo "filmového historika" na DVD FEXu. Nejen že Pavel Taussig nepochybně nečetl Lustigovu předlohu, protože interpretuje závěr zcala opačně, než jak má ve skutečnosti vyznít, ale navíc celé jeho slovo působí poněkud rychlokvašným dojmem. (23.09.2006)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)