Mučedníci lásky

Ach jo, dala bych tomu možná víc, kdybych věděla co to vlastně bylo...Pořád jsem čekala, co z toho vyjde, no a ono nic.Připomnělo mi to film O slavnosti a hostech.Veeelmi rozvláčný děj, který by mě, pokud bych byla opravdu řadový komerční divák odrovnal.Nicméně chápu, že tehdejší doba si žádala své a v šírším kontextu to zřejmě padlo do úrodné půdy.Chtěla bych se na to podívat ještě jednou a čekat, zda to alespoň částečně pochopím a udělám si konkrétnější názor... (24.01.2009)

"Němý film", ve kterém se v dialozích objevuje asi toto: "Nemáte něco k pití? Něco k pití...?" (1. část) "Srdce?" (2. část) + píseň (zpívaná Karlem Gottem). A až třetí část se "rozpovídá" mnohočetným "Jakube, Jakube!" a následně uvnitř podivného baráku. Film zobrazující téma "mučedníků lásky" tak, jak zkrátka chtěl, a nemůžeme proti tomu nic říkat, se v konci také propojí - a všechny tři postavy se sejdou (jedna má černý kostým, prostřední bílé šaty a Rudolfův oblek je šedý). Znakem montáže, z toho, co na pásy natočil Ondříček na pokyny Němce a Ester Krumbachové, která sehnala i kostýmy, ozvučené, ne moc dlouhé, je, že se postupně syžet zjasňuje. Zatímco ze začátku by vše odkazovalo podvědomě k buňuelovskému surrealismu, snovým kontrastním experimentům a víme, že za tím vším tak trochu můžeme hledat Kafku, dále vše dostává lineárnější charakter, až je poslední vyprávění podáno zcela zřetelně - o to více se však nesnižuje nepochopení a stupňována je naopak absurdita. Němcovi a Krumbachové scénáře pracují s rekvizitami, které se stále opakují, černé obleky, klobouky, slavnosti a hosti, jídlo, pití, s technikou ne-vševědoucí narace, a jejich snímky tak jsou náhle rozpoznatelné, zcela okamžitě. Je třeba je umět číst, postupně, přichystat si vlastní intepretaci, která je vyloží. Ty filmy jsou složité na první "přečtení", stejně jako můj text. Jan Němec nejdříve vyskočil spolu s postavami z transportu smrti do lesa, aby se dotrápil až k údolí na velkou slavnost s hosty, z nichž jeden bez omluvy odešel, a poté se v polozmatených myšlenkách ocitl kdesi v ulicích, bloudil po klubech nebo kousek vlakem a do zahrady, až ho to pak zatáhlo do Německa na krátkou kafkovskou Proměnu. (24.01.2009)

Že to byl na dlouhé léta poslední film uznávaného tvůrce tzv. "Nové vlny" Jiřího Němce společně s Ondříčkem který stál za kamerou (která je jinak vynikající), tak ani to nic neubírá na mém názoru a faktu že to v konečné podobě rozhodně nic moc nebylo...Když už nic, tak rozhodně nuda a absence pevného příběhu. Jestli byly Slavnosti a Perličky jen jakési experimenty co mělo být prosím toto? Filmová píseň, pokus o českou postmodernu? Zahraniční kritika tento umělecký film sice ocenila, nicméně doma snímek pobouřil a nakonec byl zakázán..Já osobně na něm nic světoborného nevidím.. Hudba a vizuální stránka jsou na celém tomto poeticko-groteskním filmu tím co stojí alespoň trochu za zmínku. (24.01.2009)

Staromódní příběhy s estetikou šantánových inspirací 60.let, příběhy, jejichž poselství není příliš sdělné nejen dnes, ale nebylo zřejmě ani v době vzniku. Aby film úplně nazapadnul, hvězdička navíc je za pozoruhodnou formálně-řemeslnou zralost tvůrců - kamera, režie (detaily, vedení herců), střih. komentáře Mouzon, alanP (17.10.2013)

Hypnotický film, pracující s vydrážděnou imaginací a krásnou hudbou a skvěle vystihující specifický stav duše (podmíněný ovšem tělem!), který lze banálně popsat jako vleklé milostné nenaplnění. To proměňuje obyčejné lidi v neobyčejné věčné snivce, jejichž svět je jejich toužícím zrakem přetvářen v polymorfní alej sexu. Němec tento svět nahlíží jako smyslné pásmo drobných epických představ, které prosycují neodbytně se připomínající realitu, tj. vyprahlost, která pohání tyto sny až k závěrečnému Smutku. Václav Navrátil o lásce napsal mj. toto: „Je možno spatřit nějaký tvar, do kterého by byla láska zakleta? Jakousi chose sacrée lásky? Nějaký geometrický oltář? Bohužel takto ideálně nazírat na lásku nelze, neboť láska je sice přesnost, avšak také chaos. Proto neexistuje hotový tvar lásky. Avšak miliony dějin jsou zaměstnány jeho tvořením. Neboť hladíš-li, hlupáku, laskáš-li, přejíždíš-li rukou milovaný předmět, hněteš tím sochu lásky! Toto hlazení však není bezbolestné. Neboť zasvěcencům je známo, že hlazení je často tolik co rány a rány tolik co hlazení.“ A k tomu mohu jen dodat, stejně je tomu, „sníš-li“. (24.03.2011)